Noční hlídka (S. Lukjaněnko)

Vysoko v horách, mezi Uzbekistánem a Afghánistánem, je planina démonů. Do kamenů jsou kouzlem navěky spoutány duše temných mágů, čarodějů a vlkodlaků. Jejich schránky zvětrávají, kousky jejich myslí, zbytky rozumu, štěpinky citů a emocí se pomalu odlupují. Nakonec zůstává jen šílenství.
Mezi nimi přebývá Rustam, ten, který kdysi vyslovil kletbu.
Opouští svůj svět, jen naslouchá-li těm, kteří vyšli vysoko, aby jej požádali o další pomíjivosti: větší moc, silnější kouzla, ničivější magii.
Zpět se vrací morbidně fascinován neměnností lidských tužeb. Rozčarován z představ, že zlo vymýtí další zlo.
Dny, týdny a roky dál odpykává věčný trest, který nad sebou sám vyslovil.

Zavulon procházel do středu terče. Olověné kruhy se před ním rozplývaly ve vzduchu, jejich pečeti vždy jen krátce zažhnuly.
V samém středu na poctivě roubené sesli seděl pestře vybarvený pták. Když na něj Zavulon poněkud vyčítavě zakašlal, pták seskočil na zem a čoudivě vzplanul. Z dohasínajících uhlíků vylouplo vejce. S křupnutím z něj vylezlo batole a začalo rychle růst a stárnout, do podoby dvacetilého mladíka.
-Viktore, říkal jsem ti, ať změněný nesetrváváš dlouho, víš přeci že...
-...že ve změněné podobě čas kletby atomového fénixe neutíká, já vím.
-Neboj, taky jsem to zažil, dvacet let uteče jak voda. Hlavně zůstaň člověkem.

Měl jsem své sousedy rád.
Slušná rodina, takových víc a půlka Ruska nebude závislá na laciném chlastu. Sporý chlapík v montérkách, co chápe ajťákovu šikovnost („Já ti ten kohoutek opravím, Antone.“), ona peče nejlepší pirožky v Moskvě („Dejte si s námi, Antone, beztak se odbýváte.“), vymodlené dítě Kosťa („Poradíš mi s fyzikou, Antone?“).
Jenže pak jsem zjistil, že jsem Jiný. Když jsem blbnul s Šerem, najednou jsem je viděl doopravdy.
„Věděli jsme, že na to jednou přijdeš, Antone.“
A tyhle jsem si klidně zval domů, já vůl!
„Vy... nejste... živí.“
„Nejsme, Antone“, smutně se usmál upír.
„Ale nejsme ani mrtví.“