DMD č. 19 pro 19.4.2011 Téma: Naděje umírá poslední

fandom: historie

Tohle nepotrvá věčně, ne, tomu nevěřím! Sice vítězí na všech frontách, ale všeho do času… Dočkáme se.
Všichni mi říkali, ať si dávám pozor na pusu. Ale já už jiný nebudu. A těch pár vtipů mezi přáteli…
Někdo evidentně přítel nebyl. Druhý den mě sebrali přímo při natáčení. A tak jsem skončil tady v Mauthausenu.
Blíží se vánoce. Skládám spoluvězňům píseň.
Dozorci to zjistili a zuří. Proto tu teď stojím nahý na mraze. Polévají mne vodou. Konce války se asi nedočkám…
Hlava mi klesá uprostřed boje,
poslední vzdech - ten patří vám,
Hradčany krásné, ty Praho moje,
budete žít - já umírám.

------------------------------------
Poznámka 1: nemohla jsem si pomoct, ten nápad se prostě dostavil a důrazně se dožadoval zpracování, takže "mimo soutěž". Možná by si to zasloužilo double-drabble...
Poznámka 2: jde o tuto píseň: http://www.youtube.com/watch?v=Rsg0iUYccTU

„Hlavu vzhůru, Mrakoplaši!“
Jmenovaný zaskřípěl zubama. Dvoukvítkův nekonečně optimistický tón mu šel na nervy i ve chvílích, kdy nebyli ve smrtelném nebezpečí. Tím spíš ho nemohl vystát teď.
„Určitě všechno dobře dopadne. Už jsme spolu přece vyvázli z tolika nebezpečných situací...“
Jo, do většiny z nich jsi nás dostal ty, pomyslel si nedostudovaný mág nakvašeně.
„Vzpomínáš si třeba, jak jsme se tehdy-“
Mrakoplaš se snažil nevnímat. Na některé zážitky by si nejraději nevzpomínal.
„A z tohohle se určitě taky dostaneme. Naděje umírá poslední.“
„Jo, tos mě opravdu potěšil. Problém je, že když naděje umírá poslední, my musíme umřít ještě předtím.“

Milovaly jsme slunce, louky, vodu a traviny.
Sledovaly jsme růst plodů, těšilo nás pěstovat, zušlechťovat a obdělávat.
Měly jsme se dobře, v těch starých časech. Naše zem pro nás byla vším. Zralá jablka, sladký med, zlaté obilí… to bylo tenkrát nejdůležitější.
Pořád nás to těší, jen někdy, když k nám vítr zanese vůni vzdálených lesů na horských úbočích, s lítostí si připomínáme, co jsme ztratily.
Možná jsme se ukvapily. Odešly jsme příliš daleko, příliš dávno. Jen pramálo jsme myslely na to, co za sebou zanecháváme. Teď už nenajdeme cestu zpátky.
Zbývá jen doufat, že naši enti najdou cestu k nám.

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Pokračování Sedmikrásek v řece krve
---
„Stůj! On to zvládne,“ zadržel Daniela stařec.
„A-ale vždyť trpí! C-cítím to, Jos-sefe,“ koktal Daniel. Josef, jak se starý muž jmenoval, se zachmuřil.
„Sakra! S tebou byly vždycky problémy,“ bručel. „Cvičil jsem už pár léčitelů, ale tohle se mi ještě nestalo.“
„Já ti něco neřekl…,“ začal Daniel.
„Tohle vím,“ mávl rukou Josef.
„Víš?!“
„Vím. Jistý vliv to má,“ připustil muž. „Dřepni si konečně!“

Daniel neposlechl. Vrhl se k Jaroslavovi, který se svíjel na lůžku. Sevřel ho a držel, dokud se ten neuklidnil. Potom klesl na kolena.

„Drahý Bože, vím, že má naději,
prosím tě, proveď ho zkouškou.

Věřím v Boha…“

Přijde den, kdy se Cloister probudí z hibernace. Vyjde ven ze stáze, ochutná několik členů posádky a povede tento rozhovor s palubním počítačem:
„Kde jsou všichni?“
„Jsou mrtví, Dave.“
„Co, i Kapitán?
Všichni jsou mrtví, Dave.“
„A co moji Kamarádi?“
„Všichni jsou mrtví, Dave.“
„Ale ne… I má Láska?“
Všichni jsou mrtví, Dave.“
„To jsou vážně všichni mrtví? Jsem tady úplně sám? Žádná naděje?“
„Moment, procházím záznamy… V okamžiku katastrofy nebyla Naděje na palubě. Ergo, možná je naživu. Všichni kromě Naděje jsou mrtví, Dave. A úplně sám tu nejsi, protože ještě něco přežije za jakýchkoli okolností.“
Do místnosti vejde Dutohlav.

Seděla jsem u královnina lože, dělala jí společnost a podávala, co bylo zrovna potřeba. Po nečekaném potratu byla fyzicky slabá, ale co bylo horší, byla psychicky na dně.

Překvapilo ji, když mě viděla, nebylo to tak dávno, co se mnou zrovna nevycházela, ale já cítila, že potřebuje ženskou společnost, někoho, kdo by pochopil, čím právě prochází.

„Odpočívejte a nemyslete na to, co se stalo.“

„Na to nejde zapomenout,“ řekla slabým hlasem. „Není to poprvé, co jsem přišla o dítě. A celých patnáct let čekám, až si budu v náručí chovat dědice.“

„Leono, nevzdávejte to, jste mladá a naděje umírá poslední.“

fandom: Rozum a cit

Konečně neměl žádnou naději. Stál v londýnském salonu paní Jenningsové a sledoval, jak Elinor pomalu skládá slovo ke slovu. Už se nemohl utěšovat pošetilými myšlenkami na zázrak. Elinor je pro něj navždy ztracena. Tajemství je prozrazeno a on se ožení s ženou, kterou nemiluje. Paradoxně cítil jakousi zoufalou úlevu. Mučivé měsíce nejistoty a lhaní skončily. Byl nešťastný, ale konečně nemusel doufat. Musel jednat, aby on a jeho nastávající nezemřeli hlady. Jejich osud leží jen v jeho rukou a nikdo... Plukovník Brandon mi nabízí místo?
Nesmyslná naděje v jeho srdci znovu vzplála jako oheň a on věděl, že už ji neuhasí.

Šálek na kávu se zachvěl.
Poskočil se zařinčením po talířku.
Ještě.
Překotil se na bok.
Po chvíli se znovu rozhoupal, více a více -
až se skutálel na ubrus.
Chvíli prováděl složité a precizní manévry, aby se natočil správným směrem. Po minutách snažení se dokutálel k sýrovému prkénku.
Šálek se přitiskl ke goudě. Nebylo to ono, ale lepší než nic.
Do místnosti vkročila žena, aby sklidila po snídani. Přehlédla stůl a zvolala:
"Seamusi! Už jsi zase pomíchal učební pomůcky s nádobím!"
Dotek hůlky, a z šálku je myš.
Myš sedí za oknem a toužebně hledí dovnitř.
Jednou si toho sýra ukousne...

fandom: Harry Potter

Zemřela.
Ale její potomci přežili.
Přežili, aby mohli dál dávat naději rebelům.
Jen málo kdo věděl, že ještě stihla porodit zdravého kluka jménem Luke a krásnou holčičku Leiu. Na pohřbu jí naaranžovali břicho tak, aby to vypadalo, že dvojčata zemřela s ní. V rukách měla dárek, jenž kdysi dostala od Anakina.
Proč zrovna ona?
Vždyť byla tak dobrou diplomatkou a jistě by byla i perfektní matkou.
Leiu přijal Bail Organa. Slíbil, že jí bude vychovávat jako svou vlastní.
Luke byl dán na Tatooine k Owenovi a Beru. Obi-wan se stal jeho strážcem.
Takto začíná příběh, jenž se nazývá Nová naděje.

Fandom: Budeč

Hlavní je znalost jazyka, říkal – nadmíru spokojený sám sebou – tak jako svého času dědeček, který mu cestu rozmlouval.
„Budeč mladému pánovi není dost dobrá…?“

„Tak pojď,“ vzal ho za ruku tmavovlasý průvodce. „Ukážu ti Brány…“
A prokličkovav s ním uličkami kolem Umajjovské, ho nakonec zanechal před súkem Hammídija.
Pavel s nadějí zamířil k portálu…

„Tudy ne, to je mešita,“ smál se Afram a zatáhl ho za roh k vydrolené díře ve zdi. „Vidíš vrstvy?“
Pavel moc chtěl…

„Sleduj.“
Prstem pošimral zvětraný kámen a ten mu jednoduše udělal cestu.
Která se hned zavřela.
Pavel byl přesvědčen, že se pro něj vrátí…

Konec
----
Pozn. č. 1: Pavla Kukaně nejmladšího, vnuka současného rektora Budče, jsem vytvořila se souhlasem Julie a Avevy.
Pozn. č. 2: Drabble je v zásadě úvod k delší povídce. Damascénské Brány jsou jen další universita.
Pozn. č. 3: Studentský žertík Aframa Kabty je něco jako jarníkování u matfyzáků.
Pozn. č. 4.: Kabtové svůj původ pyšně spojují se sumerským bohem formování cihel, od něhož odvozují i své rodové nadání k magii hmoty, alchymii a zednářství (odtud možná spjatost s budečskou spirálovou chodbou). Rovněž bylo spekulováno o jejich schopnosti cestovat kamenem.
Schopnost rychlé osobní přepravy za pomoci živlů přišla na přetřes mnohokrát – a zatímco cestování ohněm (letaxem) je spíše doména britských čarodějů, čeští mágové dávají přednost pohodlnějším studnám. Další možností je samozřejmě přemisťování vzduchem pomocí návěští. To už ale záleží na osobních preferencích – a co živel, to jiný přístup.
Rod Kabtů má od nepaměti pod patronací značnou část oblasti Idlib. Odhaduji, že území bylo „původně“ mezopotamské, ale vzhledem k tomu, že v Sýrii se to střídalo jak ponožky a Kabtovic rod v provincii Idlib udržel vliv po všechna období, nebudeme tu historii příliš pitvat…
V současnosti je krom české odnože rodu, která se už za Rudolfínských dob uchytila na Budči (rod Adarbahrama K. - a později i Tadeáše, známého obnovitele Řádu šneka), klan Kabtů významnou rodinou spojenou s tradicemi blízkovýchodních škol, zejména pak s Damascénskými Branami a Alchymickým institutem v Isfahánu.
Afram Kabta je nejmladším ze čtyř dětí Halíma Kabty, z nichž většina podědila rodové nadání.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Trochu rozšafné, ale snad jsem splnil téma.

Seděl a klepal se hrůzou. Doufal že profesor onemocní. Nebo něco podobného. Doufal ač marně. Nikdy za celé čtyři roky nebyl nemocný. Nikdy se ani nezpozdil. Přesto doufal.
S obrovskou nechutí, se zvedl od stolu ve Velké Síni. Přešel k točitým stolům a vydal se dolů po schodech. Jeden, druhý třetí. Nohy měl jako z olova. Trvalo nekonečnou věčnost, než sešel těch několik schodů. Na čele se mu perlil pot a v očích měl strach jako nikdy. Tato část týdne ho děsila více než cokoli v životě. Otevřel dveře a posadil se do lavice. Nevila Longbotoma, čekala další hodina lektvarů.

fandom : panda life

Když jsem na konci střední školy rozhodoval, co budu dál dělat, sociologie nebyla jasná volba. Spíš do počtu, ale kdo přebývá, půjde k tobě. Zdárně do třetího ročníku, poslední povinný předmět ke státnicím splnit a je to… bohužel, tahák na třetím pokusu prozrazen, tak jsem udělal na rok papá státnice, naběhl na studijní a šup s baťohem na Erasmus. Finsko parádní země, parádní život. Květen zpátky na první pokus státnic, oťukávačka… až moc. Takže, kdo jde v září, ten zazáří. Skoro jsem vzplanul, státnice cajk, ale obhajoba ne PROČ. Další krásný rok prázdniny, červen 2011 poslední naděje na bačkorovský titul.

fandom: detektivky
poz. aut. č. 1: je to trochu blbinka, vypadá to jako bjb, ale není to bjb.
poz. aut. č. 2: čísla a písmena označující jednotlivé body jsem nepočítala za slova. Kdyžtak opravím

1. Zjistěte adresu nejbližšího geniálního detektiva. Znaky:
a) není policista
b) má podezřelé jméno
c) jeho bratr má ještě divnější jméno
d) je svobodný
e) je sirotek (nebo zapírá rodiče)
f) bydlí s nejlepším přítelem

2. Zabijte detektivova přítele. Takto:
a) odlákejte ho od detektiva (najměte si speciální zásahovou jednotku) a pak:
b) udeřte ho nejbližším předmětem po hlavě

3. Zabijte detektiva. Takto:
a) shoďte ho pod vlak
b) shoďte ho ze skály (nemáte-li skálu stačí věžák)
c) srazte ho motorovým či jiným vozidlem
d) otravte ho
e) zastřelte ho
ad 3. na vraždu najměte konkurenčního geniálního detektiva, kterého pak zabijete stejným způsobem

4. Vesele vražděte, nikdo na to nepřijde nebo:
5. Nevyšla-li vražda detektiva, neztrácejte naději a zkoušejte znovu.

Fandom: Noční hlídka (S. Lukjaněnko)

Říká se, že naděje umírá poslední. Není to pravda. Naděje se vytrácí jako první. Naivní, bláhová víra, se kterou vstupujeme do Noční hlídky. Naděje, že uděláme svět lepším, že budeme konat Dobro.
Každý čin jedné ze dvou odedávna soupeřících stran naruší rovnováhu sil. Každý čin vykonaný ve jménu Světla otevírá cestu činu Tmy. Každý námi vyléčený člověk se stává branou, kterou do světa proniká o něco více nenávisti, strachu a zla.
A tak první věc, která v nás musí zemřít, je naděje. Nestěžujeme si, jsme hrdí vojáci války mezi Světlem a Tmou.
Když se podíváte přímo do slunce, oslepí vás.

Věž, ve které čekali byla jednou z těch nemnoha ve třetím okruhu budečských hradeb. Opuštěná a tichá. Kajetán ji poznal podle vůně.
Kameny mají svou specifickou vůni, stejně jako problémy. Ten, ve kterém byl právě teď nevoněl obzvlášť vábně. Ale Kajetán si věřil, promýšlel strategii. Děvče, které pozoroval zpod přivřených víček, nevypadalo nebezpečně.
Nechápal, neznal, její motivaci, ale nebál se jí. Možná měl.
Asi se příliš nápadně pohnul, protože dívka se k němu pomalu obrátila. Soustředěně se mu podívala přímo do očí. A pak se hlasem, který slýchával ve snech zeptala: „Poznáváš mě?“
V té chvíli se začal doopravdy bát.