Dva vznešení příbuzní

Půvabná Emílie se prochází po zahradě. Má nádherné šaty, slunce ji ozařuje z té správné strany a posiluje tím její kouzlo, tak co se děje? Ti zavření chudáci mají být už dávno nalepení na svém ubohém zamřížovaném okénku a obdivovat její krásu!
Když je okénko konečně obsazené, není to vůbec k její spokojenosti, protože nahlíženo je dovnitř a navíc tou zpropadenou žalářníkovou dcerou.
„Děvče, pojď sem. Co jsi viděla? Co tam dělají? Proč jsem je neuchvátila?“
„Slečno, naši vznešení vězňové tam právě... vytvářejí antickou kulturu.“
„Takže nemám šanci?“
„Momentálně naprosto žádnou, slečno. Ale možná bych vám mohla pomoci zkrátit čekání.“

Hranice pranice nic více
Přivlečeni k nám. Já je tu mám. Na hrad jak rab. Z lochu se hrab. Co stojí cit. Zkus přetlačit. Přátelství láska. Dvě srdce praskaj. Sobě jsou vším. Pak prach a dým.
Za hranou hra na rány
Žárlí na prázdno. Sáhnou na dno. Ve sporu vzdor. Úprk, pak bor. Pravda ta přísná. Od krve líc má. Boj všechno stvrdí. Zemřít, tak hrdí.
Hrá Ra za vichřice
Úder a třesk. Na zbroji lesk. Vítězství, pád. Vic tebe rád. Vem si ji, milý. To svoji jsme byli.
Překročit hranice v panice
Arcita za branou. Svou smrt má schovanou.

„Tak jak se dostaneme ven?“
„Pilník?“
„Nemám.“
„Zámečník?“
„Pokud nemáš v kapse trpasličího...“
„Žalářníkova dcera?“
„Nelíbí se mi.“
„Žalářník?“
„Moc starý.“
„Já myslel podplatit.“
„To už jsem zkoušel. Nebere.“
Když zůstal Palamon ve vězení sám (protože žalářník úplatky nebral, ale vznešený Théseus přijal výkupné rád), už mu ani ta žalářníkova dcera nepřišla tak hrozná. Koneckonců Arcita, jeho první a největší láska, byl pryč a Emílie se už také neobjevila.
„Tak jdeme na to. Jsi připravená?“
„Ano, lásko.“
„Pilník?“
„Tady.“
„Klíče?“
„Jsou v zámku.“
„Pusu.“
„Miluji tě.“
„A co tvůj otec?“
„On to snese. Lepší dcera v Thébách než v hrobě.“