Moje články

„Hele beďar!“Křičel posměváček, když mě uviděl. Pravda, měl jsem pár uhrů. Za chvíli se ovšem přidali všichni ve třídě:
„Obrovskej beďar, Obrovskej beďar. Hele kámo, co ti to roste z toho jebáku?“ Ty jsi byl ještě před rokem můj nejlepší kamarád... Teď držíš s nima... Jenom protože jich je víc? Ze zbabělství? Je to tak? Nebo jinak?
Doopravdy jsem neřekl nic, stejně by mě neposlouchali. Šel jsem si sednout do lavice. Neměl jsem nikoho. Nikdo se nezajímal o osud škaredého, uhrovitého kluka. Ponořil jsem se do myšlenek. Doufám, že máma si nevšimne, že jí ten nůž v šuplíku chybí...

„Zachraňte ten rum!“ Křičel kapitán Modronásoskaous.
Bouřka. Vichr. Déšť. On se však staral jen o alkohol. Než o kolegy, nebo dokonce o sebe. Rum pro něj znamenal zkrátka všechno. Taky mu pěkně koloval v žilách. Člověk je tvořen sedmdesáti procenty vody, on rumem.
V tom do temné noci proniklo světlo. Bylo jasné a ozářilo loď. Přestala se naklánět a házet sebou. To světlo utvořilo schody, vznášelo se pár metrů nad lodí. Sestoupila postava.
„Františku, jestli budeš dále pít, se zlou se potážeš!“ Řekla hromovým hlasem. Pak zmizela i se světlem.
Padl na kolena a rozplakal se. Už se rumu nedotkl.

Trapné příbuzenstvo! Manželka po mě chce, abych jí koupil její oblíbenou marmeládu, no... Jenomže ona včera v posteli udělala, co nesnáší a já mám rád. Možná to udělá znovu...
Matka chce, abych ji vyzvednul na letišti, a syn už měsíc votravuje s blbým, rozbitým autíčkem!
A to je ke všemu ten obchod na opačné straně města než to letiště. To abych se proměnil v superhrdinu, ne? Jestlipak vědí, že dnes mám narozeniny?
Doma. Manželka s úsměvem a dortem. Tys udělala marmeládový dort? Ale dyť nemáš marmeládu...
„Myslíš tuhle?“ Zvedne sklenici do vzduchu moje matka, která stojí za mnou ve dveřích.

Pích, pích! Bodal jsem ho. Pastelčáka jednoho barevnýho!
„To stačí mladej!“ Ozval se za mnou známý hlas. Značkovač našeho pluku.
„Barvy by ses nedořezal, co? Oni mají vnitřek jenom z tuhy...“ Povídá.
„To my! Hrdý národ fixčáků, máme srdce tekuté...!“ Dodá po chvíli, kopne si do mrtvoly.
Zvednul jsem se z kleku u toho rozpíchaného těla. Stál jsem. Srdce mi bušilo. Uvědomil jsem si, co jsem provedl.
„Takhle to nikdy neskončí. Je to jako tenisák zla. Nabírá do sebe novou zášť s každým úderem o raketu!“ Zařvu s náhle rozjasněnou myslí. Značkovač vytáhl zbraň. Zamířil mi na víčko. Rána. Konec...

Šli tři trpaslíci. Byli to Sněhurčini trpaslíci? Nevím, možná. Vzhledem k tomu, že na zádech nesli lidskou pannu zřejmě ano. Druhý říká prvnímu:
„Ty vado! Ta je ale těžká, co?“
„Ty vogo! To jo. ...si jí krmili cihlama,“ povídá s námahou ten první.
Chvíli jdou. Panna ještě ztěžkne. Načež první praví:
„Ty vado! Ta je ale těžká, co?“ Čeká odpověď.
„Ty vado! Ta je ale těžká, co?“ Zkusí to ještě.
Pak se ohlédne a vidí
dva jeho bratry ležet obličejem k zemi. V tom si uvědomí, že mu zlehkly ramena. Panna se chcechtá s dýkou vraženou i do jeho srdce.