Krize

Je půl dvanácté, když Erik bere kabát a klíče a jde ven. Jeho sebeovládání sotva drží pohromadě.
Ven. Pryč. Rychle. Od kohokoliv. Od Helgy.
Nadechne se chladivé tmy. Skrz sevřený krk.
Po kůži mu přebíhají tmavorudé míčky s jehličkami. Třese se uvnitř.
Málem vrazí do nočního chodce. Zabočí nazdařbůh. Jde, možná běží.
Zídka. Opře se do ní. Zavře oči. Zaryje nehty do omítky. Chlad.
Nakonec klesne na nejbližší lavičku, schová hlavu do dlaní a pohupuje se, dokud to nepřejde. Ruce má rozdrásané do krve.
„Děsíš mě.“
Několik hojivých doteků. Její ruka na jeho.
„Nevím, co mám dělat.“
„Tak nedělej nic.“