2. V lůně přírody

Na jemný náznak rtěnky nanesla vrstvu lesku a znovu se zkontrolovala v zrcadle.
Ať si kdo chce co chce říká, přírodní look je in.
Stačí jí jen náznak make-upu. Dobře, tak jeho dokonalým laděním tráví hodinu a výsledkem je jen malý rozdíl, ale o ten právě jde!
Mám štěstí, že nemám pihy, pousmála se na svůj obraz. Co by stály za řeč, dodala, jen mírně nespokojeně.
Po hodině poctivé práce před zrcadlem skutečně nebyly na její světlé pleti vidět.
Zrzky prý stárnou rychleji, musí na sebe být opatrná.
Půlku malého kufříku tedy vyplnila svými oblíbenými výživnými krémy, nějakou tou základní kosmetikou a péčí o vlasy.
Přirozené vlny není tak jednoduché udržet!
Ještě jednou zkontrolovala tvar svého obočí.
Asi by si měla konečně dobalit.
Otevřela skříň a zamračila se do ní. Zase nemá co na sebe.
„Nic nepotřebuješ,“ řekl jí, „jen nějaké pevné boty, nepromokavou bundu a výletní kalhoty.“
Je pravda, že zrovna tohle ve skříni nebylo.
Slim džíny ale nejsou špatné, tyhle boty jsou kožené a šněrovací, a podpatek mají nízký, jen pět centimetrů. A bunda, co nosí do fitka, bude stačit - hle, dívka do nepohody!
Něčím přece jen vhodnějším k dennímu a nočnímu provozu a různými dívčími proprietami vyplnila zbytek kufříku.
Nemůže to s tou přírodou myslet přece až tak úplně vážně, vždyť má kabriolet!
Který právě zvenku zatroubil.
„Už jdu, už jdu,“ zavolala, jako by ji mohl slyšet, celá hrdá na to, že si stačila sbalit včas.
Protáhnout kufřík úzkým schodištěm ji stálo spoustu nadávek, ale z domu už vykročila celá rozjásaná.
„Tak jsem tady,“ usmála se.
„Ehm.“
Proč se tak podivně dívá na její kufřík?
„Jedeme jen na týden...“
„No vždyť!“ pokrčila rameny. Zabalila si přece jen to nejnutnější!
„Dobře, tak to nalož.“
„Já?“
Ublížený pohled laně zabral. Muž vyskočil z auta, popadnul její zavazadlo a následně s hekáním prováděl Tetris v omezeném zavazadlovém prostoru.
„Prosím tě, co v tom máš, kamení?“
„Jen to, co potřebuju,“ prohlásila klidně.
Musíš být klidná a pevná a znát svoji cenu, to se naučila. Ano, a když se tě budou ptát, je ti osmnáct.
Teoreticky jí bylo osmnáct už dobrých pět let, ale prakticky teprve letos.
A vlastně čím dál tím líp. Čím je starší, tím mladší se jí daří lovit. Tomuhle je sotva třicet, opravdu mladíček ve srovnání s některými předchozími.
Mohlo by to ještě chvilku takhle pokračovat, ale zase ne o moc. Starší chlápci jsou nudní a někdy otravní, ale ne moc nároční a mají dost prachů.
Tenhle je ale milej. A má kabriolet. A možná i vážný oumysly. Ale na to je ještě času dost. Musí si užít, dokud je mladá. Pěkně je zkásnout a uložit si. Aby měla na později. Vázat se může začít až bude stará, tak třicet, to stačí, a vybrat si dobře, trochu staršího, milýho a dost bohatýho...
Pousmála se pro sebe.
Mně třicet nebude nikdy!

I jako městská holka musela uznat, že příroda má něco do sebe. Když je mezi ní a přírodou skořápka silného auta s dobrým výhledem. Kopce byly čím dál čím vyšší a zelené až oči bolely. Zelená přecházela směrem vzhůru do šedé barvy kamení, obloha byla nezvykle modrá s občasnými bílými mráčky a vůbec celý svět působil jako mírně kýčovitý obraz, kterému k dokonalosti chyběli už jen jeleni v popředí.
Jeli stále na sever.
Občas zastavili, aby se prý pokochali výhledem. Její kluk, jakže se to tenhle jmenuje... Josh? Nash? bude muset být opatrná, no prostě on... vždycky vystoupil a tvářil se, jakoby okolí sám vynalezl. Nebo postavil.
Vždycky se mu přiměřeně obdivovala, ale na páté zastávce ji to už začalo zmáhat.
Na pozdní oběd zastavili v městečku uprostřed ničeho, v takové hrozné řiti. Zdálo se, že se skládá jenom z jedné silnice, úzké tak na jeden a půl auta, ale s obousměrným provozem, na jedné straně domy, na druhé moře, které bylo momentálně v době odlivu, takže okolí vládl zápach mořských chaluh a mrtvých ryb, to je asi ta vůně přírody.
V malé kavárně s výhledem na moře (a odliv a řasy, ale naštěstí bez zápachu) si dali pozdní oběd. Pečená brambora s krevetovým salátem byla překvapivě chutná a ona se přistihla, že nemůže odolat mrkvovému koláči.
Jedno vybočení z diety mě přece nezabije.
Kousek se vrátili - aha, tak sem zajeli jen na ten oběd - a pak zase dál na sever, na sever. Silnice se rozšířila na slušné dva pruhy, kopce se snížily a okolí bylo poněkud nudnější.
Josh nebo Nash laboroval s rádiem, které přestalo chytat signál a nakonec pustil přes bluetooth nějaký hrozný výběr z devadesátých let.
Objevil se jakýsi lesík a ona, aniž si to uvědomila, zcela neplánovaně usnula.
S trhnutím se vzbudila když míjeli velkou přehradu, na silnici kam oko dohlédlo nikdo.
Tohle je opravdová pustina.
Cesta začala pomalu klesat a zaleskla se hladina moře, už zase. Kolem silnice se začaly objevovat domy a bylo po pustině. Projeli jakousi vískou s velkým přístavem. silnice vedla do kopce a z prudkého kopce a na obzoru se opět objevily vysoké hory.
Když začala přemýšlet o tom, kam že ji to vlastně tenhle Josh nebo Nash unáší, vždyť tady už očividně není vůbec nic - dobře, sem tam nějaký domek nebo telefonní budka, auto najednou zpomalilo a zabočilo na úzkou silnici do údolí. Klasická vyhýbačka, až na to, že vyhýbací místa byla sakra daleko od sebe.
Přiveze tě do divočiny, tam tě zneužije a zavraždí, sdělilo jí její paranoidní podvědomí.
A ona se chvilku bála, že snad má i pravdu.
Co vlastně o tomhle Joshovi (nebo Nashovi) ví?
Cesta se vinula hlubokými stíny údolím, pak stoupala po úbočí a nakonec je vyplivla u malé bílé chatky s tmavou střechou.
Do západu Slunce zbývala asi hodina a jeho paprsky nabyly zlatého odstínu, který zvýraznil zeleň kopců a temnotu hor za nimi.
Bylo tu až nečekaně hezky.
„Tak jsme tady,“ zbytečně zkonstatoval muž. „Popadni kufr... dobře, promiň, vezmu ti kufr. A svůj batoh. Tašku s jídlem vezmu napodruhé, jen mi prosím tě otevři vrátka.“
Vrátka měla sofistikovaný otvírací mechanismus skládající se z kusů dřeva, lan a kamene.
„Klíč je pod kamenem.“
Jednoduchý dózický zámek tu byl spíš na ozdobu než na ochranu a o lokaci klíče by neměl pochyby ani idiot s ikvé tykve.
Očividně se tu nekrade.
Chlap hodil zavazadla dovnitř a podnikl další cestu k autu, ze které se vrátil s velkou taškou, asi tedy toho jídla.
„Zavřela bys vrátka?“
„Snad nás tady nikdo neukradne,“ zažertovala.
„To snad ani ne, ale ovce by nám ožraly zahrádku.“
Ovce. Hm, aha.
Chatka byla vevnitř o něco větší než venku, ale stejně nic moc. Jedna ložnice s dost úzkou postelí, tak akorát pro dva, kuchyňka s obývákem, jehož okna těžila z výhledu a malinká koupelna se záchodem. To bylo všechno.
A něco tu, podezřele chybělo. Zásuvky.
„Prosím tě, kde si můžu nabít mobil?“ zeptala se.
„Aha. No... asi v autě. Tady není elektřina.“
„Cože???“
Já chci domů!