Tenkrát na světě

Obrázek uživatele Faob

Nevinný dotaz

Úvodní poznámka: 

Na téma: Karanténa

Tohle bylo pro mě jedno z emocionálně nejtěžších "převyprávění", o to větší jsem měl z něj radost. Připomenu, že fandom odkazuje na Tarantinův film Tenkrát v Hollywoodu a je definován mottem: "Právo na happy end je základním lidským právem." (Zdeněk Neubauer při dokoukání pohádky)

Drabble: 

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Závěrečná poznámka: 

Herta Kašparová byla nešťastná holka z Třeště, kterou šílená doba přivedla k šíleným činům. Za válečné zločiny byla jako poslední osoba v Československu veřejně (!) popravena v roce 1946.

Obrázek uživatele Faob

Neusnu, když si představuju!

Úvodní poznámka: 

17. 9. 2011 Praha

Drabble: 

„Co se zas děje?“ zavrčí rozespalost z postele za ním. „Jsou čtyři hodiny, miláčku!“
„Něco jsem zvenku zaslechl,“ otvírá okno do vnitrobloku, „snad nějaký výkřik!“
„Dej pokoj a nepouštěj sem zimu!“ zuří probuzená, „Buď aspoň pro jednou jedinkrát sobec a nech to být!“
„Jsem bezohledný egoista, drahá,“ odporuje muž, „plný ohledů jen k sobě samému! Dokud nezjistím, že je vše v pořádku, neusnu.“
„Já se z tebe zblázním! Nevzbuď mě, až se vrátíš…“

Na dvůr vyšel právě včas. Holohlavec srazil svou oběť na zem a nalehl na ni. Dobře mířená rána golfovou holí do týla poslala útočníka do země mrákot.

Obrázek uživatele Faob

Nespadla, zažrala se!

Drabble: 

Díval se na škrabošku moudrého, pečujícího a uklidňujícího státníka na tváři skoro sedmdesátiletého starce, který jen plní rozkazy těch mladších a dravějších. Sám už nakoupil drahé kovy, ale širší rodinu nesměl varovat. Návrat do rodné vsi na Moravě bude od pozítřka nemožný, roztrhali by ho zaživa.
Od cynického Klémova „nebudete o tom mluvit, budeme to dělat“, které jím tenkrát na tajné poradě poprvé otřáslo, uplynulo mnoho vody: dnes jim nevěří nos mezi očima.
Padání masek je na nic, lepší by bylo, kdyby se do tebe zažrala, Tondo!

„Řekl jsem, že měnová reforma nebude, tak nebude!“ praví nazítří šokovanému premiérovi prezident.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Faob

Šťastné nedorozumění

Drabble: 

„Slyšíš?“ zesílila matka rádio, „Musíš to zastavit!“
Usmál se na ni.
Od nešťastného výsadku ohluchl. V uších řev letadlového motoru, hvízdání větru, štěkot samopalu.
„Cokoli jiného,“ prosil.
„Všechny nás,“ vyčítala sestra, „ohrožuješ na životě!“
Přikývl. Byl vyslyšen, hukot vystřídalo ticho. Opravdový koncert zkázy.
Ženy nepozorovaly, naléhajíce.
Musíš, ohrožuješ, mysli na lidi, na nás!
Souhlasil, rozhodnut. Neslyšná hudba požírá duši. Rodina asi vybízí k činu, tak půjde. Znovu na západ, kamkoli na frontu, kde zabije pár Němčourů.
Pohřbí ho někde v hromadném hrobě, hrdého, že se nikdy nikdo nedoví, jaké peklo prožíval.
Nedá se přiblížit, a než být nepochopen, raději mlčet.

Závěrečná poznámka: 

Příběh Karla Čurdy třeba tady: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8Curda.

Obrázek uživatele Faob

Nevinné dětské čarování

Drabble: 

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

Závěrečná poznámka: 

Omyl amerických vzdušných sil, které namísto Drážďan bombardovaly Prahu, přinesl smrt přibližně 700 Pražanů.

Obrázek uživatele Faob

Jak je důležité míti Filipa

Drabble: 

„Ale prosím vás, nejsem žádnej hrdina! Jen starej páprda z Východu. Pro mě hudba skončila s Psími vojáky, ty neznáte. Ale vím, co jsou koncerty! Chcete zjistit, že krásnou hudbu, tu požíračku duší, neposloucháte sám! Společně se radovat, že nejste s dobrým vkusem na světě jedinej!“
„Arianu Grande? Tu vůbec neposlouchám, to je totální popík… Ale jsem sekuriťák, já za to neplatím, víme? A jsou to mastný prachy, paní novinářko! Když teda vidím, že v tom jednom velkým sluchovým orgasmu má někdo sluchátka, je mi to podezřelý, ju?“
„Žádnej výcvik, madam! Česká facka. Prostě jsem ho složil, než si uprd.“

Závěrečná poznámka: 

Sebevražedný bombový útok v Manchester Areně 22. 5. 2017 si vyžádal 23 obětí včetně útočníka. V mém fandomu mu včasným zásahem zabránila česká ochranka. V názvu se skrývá malý (nelechtivý) dvojsmysl, v textu jeden citát...

Obrázek uživatele Faob

O jedné nepoddajné ovci

Drabble: 

Seděl v chatce a přemýšlel, co tu vlastně dělá, když padly první výstřely.
Hmátl po rybářském saku a vyskočil oknem do lesa.
Panika nahrávala útočníkovi.
Zaťal zuby při pohledu na chladnokrevné řádění v táboře, ale rychle lovecky propočítával. Dravec se nenabažil a jako žralok se pustí za utíkajícím hejnem. Právě tudy. Napjal vlasec ve výšce kotníků, druhý za ním půldruha metru od země.
Spoléhal na střelcovu bohorovnost.
Když Breivik padal, prořízl si tvář. Jak nevěřícně zíral na krev na svých rukách, rybář vystřelovací harpunou zasáhl jeho pravou dlaň. Zasekl.
Vyvrhovák prořízl krk.
„Pozdravuj v pekle, zmetku,“ zašeptal duši odcházející uchem.

Závěrečná poznámka: 

22. července 2011 Utøya

Obrázek uživatele Faob

Ten večer v osmaosmdesátém

Drabble: 

„Hele,“ drcne do Dany Darja, „náš senzor Serbuska! Něco se dovíme!“
Přisednou k hloučku.
„Neříkala jsem to loni, taky na Silvestra? Luboš a Lída k sobě prostě emocionálně nejdou! A za rok? Mlátí ji a ona mu zanáší… Špatná chemie, chápete? Kdyby se zeptali!“
Počká, až se holky pobaví, a sedí s potrhlou sama.
„Ty máš děcko, Dano.“
„A debila k tomu. Mrtvý vztah! Ale Jarda po mě pokukuje!“
„Stodola? Toho se, děvče, střez! Je v něm něco temnýho!“
„Ve mně taky!“
„Umocnili byste vaše tmy!“

Pravila stařena tak emotivně, že Dana Jardovi ten večer nedala a navždy se vyhnula.

Závěrečná poznámka: 

Manželé Dana a Jaroslav Stodolovi mají na svém kontě jako sérioví vrazi největší počet obětí v historii naší země – osm. K jejich osudovému setkání došlo na Silvestra 1988.

Obrázek uživatele Faob

Nevinný dotaz

Drabble: 

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Závěrečná poznámka: 

Herta Kašparová byla nešťastná holka z Třešti, kterou šílená doba přivedla k šíleným činům. Za válečné zločiny byla jako poslední osoba v Československu veřejně (!) popravena v roce 1946. Více třeba tady: https://www.prozeny.cz/clanek/zrudny-pribeh-proc-vrazdila-nacistka-herta....

Obrázek uživatele Faob

Jak maso otevřelo oči

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Všeovládné plány se bortí.
Pravá ruka, chlípník Joseph, dostala smrtelnou mrtvičku in flagranti s českou herečkou, zmizevší bůhvíkam.
Užitečný idiot, pacifista Neville, se nesmyslně zasekl se Sudety. Že se dvouocasového lva bojí.
Áďa soptí, přeci mu mrňavý národ všechno nezkazí!
„Jste přepracovaný, můj vůdce,“ praví osobní lékař Theodor Morell, „je třeba změnit jídelníček! S vegetariánstvím je konec, potřebujete maso! Zdravou stravu.“
„Chci poznat své protivníky,“ zavrčí knírek, „dejte mi nějakou jejich specialitu.“
Pohled na vepřoknedlozelo zvedá žaludek, ale po ochutnání se Hitlerovi otevřou oči. Utopenci dokonají proměnu.
„Miluji tu zemi! Válka nebude! Proč ničit svět, který vytváří tak úžasné pochutiny?!“

Obrázek uživatele Faob

Když básník sedí

Drabble: 

„Měl jsi jít, Janku,“ usmívá se maminka, „s námi.“
„To byla úroda,“ zvedá košík plný hub sestřička Zdislava.
„Bude šmaženice!“ hlásí nejmladší Klárka.
Je mu teprve osm, ale otec za katrem, takže v patriarchální rodině nepsanou hlavou.
„Ženy,“ praví laskavě, leč důležitě, „všechny houby zkontroluju, jednu po druhé!“
Není odborníkem, ale hltá tady na statku každé písmenko, včetně těch v atlasu hub.
„Co je tohle?“ zarazí se.
„Přece žampion!“ vysvětluje znejistělá matka.
„Moc mladý,“ rozhodne náhle, „rozlišit od muchomůrky zelené navýsost obtížné! Malá škodná!“
„To ale vyhodíme půlku hub,“ děsí se Zdislava.
„Tak ať,“ dí nesmlouvavě, „kvůli tátovi riskovat nesmíme!“

Závěrečná poznámka: 

Rodina Jana Zahradníčka se v roce 1956 otrávila houbami, konkrétně muchomůrkou zelenou. Obě jeho dcery zemřely. Básník sám byl propuštěn až v květnu 1960 na základě všeobecné amnestie, již v říjnu téhož roku na následky věznění zemřel.

Obrázek uživatele Faob

Zhrzená láska

Drabble: 

Třásla se jako osika, nahá, nikoli však zimou.
Už věděla, že ji chce opustit, odkopnout jako psa, a to na příkaz toho šíleného mrňavého šášury.
Zaklepala na tajné dveře Josephovy pracovny.
„Á, má dáma!“ pronesl automaticky, zády k ní.
„A na Adama,“ zašvitořila.
Vzpomněl si po těch slovech, a aniž by se na ni podíval, zlomeně se napřímil.
„Je konec, Lído,“ neodvážil se zvednout zrak, „Musím se vrátit k Magdě! Nařídil to vůdce.“
„Vím, drahý,“ protáhla se, jak jen ona uměla, „ale rozloučit se můžeme, ne?“
Do pubického ochlupení vetřeny krystalky arseniku.

Bez Goebbelse se Hitler ukázal jako naprostý nýmand.

Obrázek uživatele Faob

Šťastný to pád!

Úvodní poznámka: 

Přiznávám, uronil jsem tehdy slzu.

Drabble: 

Nehybný vzduch proťal blesk a prořízl plynoucí čas na před a po. Dobré slunce kleslo. Krásný den zakalily slzy.
Ach, kam mě jen zavedla má touha po vzdělání? Proč jsem jen chtěla proniknout do světa svého milého? Kde se ve mně vzalo tolik pýchy? Otec je mrtev, bratr se zoufale brání proti přesile!
Kovové včely hvízdají nad hlavou, hromové hole ohlušují.
Zahyneme tu oba, pokud nepomohu… Jsem bojovnice, žádná studentka!
Vrhám se směrem k tatínkově chladnoucímu tělu pro zbraň, uklouznu po krvi a padám, kámen, náraz, temnota.

„Nšo-či, Nšo-či,“ slyším hlas svého milého, „prober se! “
Otevřu oči do zářivého světla.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Faob

Takový pěkný pár

Drabble: 

Po modlitbě a přípitku Georgieva, jeho budoucího tchána, se nenápadně naklonil k Jekatěrině.
„Žádný kopr, Keke?“
„Osobně jsem na to dohlédla!“
S chutí se pustil do šašliku, po ranních stakanech vodky uklidňovačky potřeboval něco sníst jako sůl. Nikoli samozřejmě svanetskou.
Se sedmým soustem zjistil, že v jídle je adžika.
„Jak vám chutná, Vissarione?“ zeptala se vlídně nastávající tchyně, když tu zděšeně vyskočil ze židle. Ven ani k oknu to nestihl a mocnou šavlí skropil celý jídelní stůl.
„Trpí dávivým komplexem koprofóbie,“ vysvětlovala posléze v pláči Jekatěrina otci, ale ten se nedal obměkčit.
„Toho muže si nikdy nevezmeš! Ponížil naši matku!“

Závěrečná poznámka: 

Vissarion Džugašvili a Jekatěrina Georgijevna Geladzeová (Keke) byli rodiči Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, známějšího ve světě pod jménem Stalin.
Svanetská sůl i adžika jsou v Gruzii oblíbené směsi koření, obě obsahující i kopr.

Obrázek uživatele Faob

Červené eso proti válce

Drabble: 

„Ale vy jste…“
„Ani slovo! Jsem tu inkognito!“
„Jsem diskrétnost sama!“ zkřížila ruce na prsou, „jistě chcete vyložit budoucnost!“
„Nevěřím těmhle nesmyslům ani zbla,“ ujasnil příchozí, „ale čeká mě zítra jednání, které rozhodne o míru, či válce ve světě!“
Rychle vytáhl z balíčku tři karty.
„Tak kulový svršek je jasný,“ dolovala v paměti, „jste rozený obránce míru!“
„To sedí,“ prohlásil sebevědomě.
„Žaludový má dva meče,“ tohle platí vždy!, „váš protivník je proradný a chystá na vás past!“
„Aha. Dobré vědět.“
„A konečně červené eso,“ neuskutečnitelností se nemůže splést, „chraňte vším srdcem lva se dvěma ocasy!“
Neville Chamberlain zalapal po dechu.

Obrázek uživatele Faob

Zrada od zrádců lidstva

Drabble: 

Dnes to vyjde, nikdo se nepřiplete do cesty jako před Vánoci!
Adresu získal od ministerského ouřady.
Žitná 6.
Vpravo viděl činžovní dům s vížkou na Karláku, draci se na ní vzpínají. Byty pro boháče.
Jako je on, plutokrat a slouha těch největších židozednářů z Živnobanky. Cíl.
Zapálil si, půldruha lednové hodiny nezahřeje.
K domu se přiblížilo auto, zahodil nedokouřenou a rychle přešel, nenápadný jako holub. Když vyšel Alois Rašín, nenuceně přistoupil na pět kroků k jeho zádům a vystřelil.
Zbraň bouchla v ruce, zaječel bolestí, ještě než jej povalil Emil Švitorský.
„Zasraný kapitalisti,“ tvář zrůznila nenávist, „hlavně že vyrábí levně!“

Obrázek uživatele Faob

Když dcera matkou

Drabble: 

-Matko, neposlechla jsem tvé varování, divá touha mne vehnala do náruče netvora!
„Neplač, dcero, však tě ochráním.“
-Ale co mé robě?
„Dítě nelásky není dítě!“
-Co to pravíš, matičko? Ty jsi otce, budiž mu země lehká, milovala?
„Inu, ano! Tata vybral staršího, nepřežil tě dlouho, ale zvykli jsme na sebe!“
-Třeba taky zvyknu…
„Ani nepomysli, nepustím tě, dcero má jediná!“
Svítá, když potřetí buch, buch na dveře.
„Dítě pláče, dej mu pít!“
-Musím, matko, musím, toť úděl můj!
„A já mám o dceru přijíti? Nikam!“
Vstala, najednou zatvrzelá. Kolikrát už slyšela stejný rozkaz?
-Nech mě být matkou, jak tys byla!

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Faob

Jsem těhotná, Václave

Drabble: 

„Hlavu vzhůru,“ psal, „nejsi první ani poslední! Ber to sportovně!“
Na papír dopadla smrková větvička.
„Co zas mrkáš?,“ zvedla hlavu Olga.
„V mé situaci, jaksi, v naší situaci se to… prostě nehodí,“ pravil co nejrozhodněji.
„Mě do toho netahej,“ řekla ostře, „zranils, ale rozumím ti. Tohle rozhodnutí je jenom na tobě.“
„Mám nějaké poslání…“
„Být sám k sobě a ostatním fér, Vašku! Co tady dělá jehličí?“
„Asi spadlo z nebe.“
Rozhlédla se po zahradě na Hrádečku.
„Vidíš tu někde nějaký strom?! Natož jehličnatý?“
Dopis zmačkal.
Milá Jituš! Na Vašíčka se strašně těším, a když to bude holka, bude ti podobná!

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Faob

Kdysi v Londýně

Úvodní poznámka: 

Motto fandomu:
Právo na happy end je základním lidským právem. (Zdeněk Neubauer)

Drabble: 

Dlaně nesvědily, ale vyrážka vypadala ohavně. Musel mít dnes při porcování masa rukavičky, aby neodradil zákazníky.
Francouzskou nemoc chytil od londýnské děvky.
Poklepem zkontroloval řeznický nůž na poutku vnitřní strany kabátu.
Skrze padlou ženu po zásluze ztrestána jeho nezdrženlivost. Dar za dar. Stane se nástrojem Božího hněvu: chlípnost se Mu hnusí.
Vystoupila z přítmí postranní uličky.
„Chceš vidět moje sosáky?“ zeptala se bezostyšně.
Mířil za Mathyldou, ale smí přehlédnout Povolání?
„Chci,“ usmál se a bodl.
Uhnula, škobrtl, ztratil rovnováhu, leží. Něčím strašně těžkým udeřila do hlavy.
Taková jsem mohla být legenda, napadne jej, když ústy uniká jako dým někam vzhůru.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Faob

Salvy naprázdno

Úvodní poznámka: 

Pro fajnšmekry

Drabble: 

„Hej.“
„Co?“
„Co myslíš? Vsadím se, že je to jedinej chlápek.“
Nebyl. Povystrčený klobouk proděravěly čtyři kulky.
„Nezvedá se ti žaludek z toho, jak máš vždycky pravdu?“
To si řekli ještě venku.
Teď poloseděli, pololeželi v obezděném podloubí, oba postřelení a krvaví.
„Příště jedem do Austrálie.“
„Dej mi už pokoj s tvými nápady!“
„Mluví tam anglicky!“
„Vážně?“
„A banky jsou tam snadný, zralý a šťavnatý!“
Dobili své revolvery, ztěžka povstali.
„Neviděl jsi venku Leforse?“
„Toho s bílým kloboukem? Ne! Hlavně nepanikař, Butchi!“
Ve stěně za nimi se otevřelo malé okno, zvenku neviditelné.
„Kavalíři, venku je celá armáda! Raději utečte tudy!“

Neviditelný fandom: 
-A A +A