Mlátička

„Už se nevracej!“ Macecha významně hodila hlavou směrem k černému lesu.
Na rozloučenou dostala herdu do zad. Poryvy větru ji hnaly pryč od domova. Jen hluboký sníh se snažil zadržovat její kroky. Na tváři jí namrzaly slzy.
V dálce ji zlákalo světýlko.
„Pojď dál,“ zaskřehotala ježibaba. „Jakpak se jmenuješ?“
„Mlátička,“ hlesla dívka.
„Divné jméno,“ pomyslela si Jaga. „Holka jak za groš kudla, ta přeci nikoho nemlátí.“
„Proč ti tak říkají?“
Dívka se zhluboka nadechla. Vodopád slov. Bez pauzy, celé hodiny, celou noc.
„Mlč,“ zacpávala si uši babizna. „Pořád mlátíš hubou!“
„Tak už víte, proč mám jméno mlátička?“
Baba polkla nasucho.