„A pak prostě přijdu před její třídu, počkám, až vyjde, a dám jí do ruky pozvánku.“
Člověk má pocit, že je v tom strašně moc problémů.
Co když se do školy nepůjde jen tak dostat?
Co když bude mít problém najít její třídu?
Co když tam zrovna ten den nebude?
Co když stihne odejít dřív, nebo se naopak hodně zdrží?
Co když půjde v hloučku dalších lidí?
Co když se nebude chtít jen tak zastavit?
Co když si nebude chtít pozvánku vzít?
Nemělo by tohle všechno být rozmyšlené?
Nakolik se to může nechat jen tak běžet?
Někteří myslí, že dost.
Přijde mi to asi nejslabší letos, ale nechtěla jsem vás příliš ovlivňovat v dojmu ze čtení O:)
A mám pocit, že spíš než ňouma a rozumný člověk je to normální člověk a člověk příliš upnutý na plánování, ale pšt O:)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Mám takového člověka doma,
Rya
Mám takového člověka doma, přesně vím, o čem mluvíš.
(a kdyby jen osobní kontakt, není to lepší ani mailem, esemeskou, nebo pro všechno na světě telefonovat, to už vůbec!)
Líbí.
Faob
Ale mnohokrát se mi stalo, že jsem si poctivě zodpověděl všechny otázky, projel alternativy vývoje atd. atp., a zrada stejně přišla odjinud, nečekaně, nepředvídatelně... Hezké zamyšlení.
Chudák malá, ten teda
ioannina
Chudák malá, ten teda nezakusí radosti spontaneity, co?
Jak já ho chápu. Bez všech
Esclarte
Jak já ho chápu. Bez všech těch pochybností by to snad an nebylo ono.