18. Magie výběru aneb Řeknu vám tajemství

Když máme zhruba vybranou velikost koloběžky, kterou bychom rádi vlastnili (dle našeho životního stylu, požadavků a stavu vod na českých řekách), výběr se nám trochu zúžil. Ale ne moc. Když máme štěstí, rozhodujeme se jenom mezi dvěma velikostmi.
Ale když ona velikost kol není všechno!
Můžete, stejně jako já, podlehnout zjevu koloběžky, která vás chytne za srdce a nepustí, a můžete, stejně jako já, mít štěstí, protože vám nakonec sedne.
Pokud ale radši přistupujete k výběru s chladnou hlavou, mělo by vás zajímat několik dalších věcí.

Popovídáme si třeba o stupátku.
Čím níž stojíte nad zemí, tím míň se budete namáhat a dřít. To by vás zajímat mělo. Výšce vaší tlapky nad terénem se říká „výška nášlapu“ a v nejpříznivějším možném případě se pohybuje někde kolem pěti až pěti a půl centimetru.
Což samozřejmě není výška koloběžky samotné nad terénem, protože vy stojíte na konstrukci stupátka. Třeba Mibo má čistou výšku stupátka nad terénem v nejnižším místě 4,1 centimetru.
To je málo!
Připravte se, že budete spodkem dřít. To není bug, to je fíčura.
Mibo je mi taky sympatické tím, že na přední straně stupátka je větší výška nad terénem, což znamená, že se vám přes ty různé kořeny, dlažební kostky a díry v asfaltu přejíždí o něco málo snáz.
Nevýhoda tohoto uspořádání potom je, že dokud nedostanete postoj do krve, máte tendenci stát příliš vepředu, a tudíž výš nad terénem, a tudíž se nadřete víc.
Mibo s krásnou nížkou nad terénem není samozřejmě jediné; dá se spíš říct, že se jedná o standard kvalitního výrobce.
Kde je Mibo zvláštní, je hlavně délka stupátka, která je neuvěřitelných 44 centimetrů.
Ano, může vám to přijít krátké a ano, nedáte za sebe obě nohy.
To ale není účelem. Obě nohy na stupátku máte pouze ve sjezdu, a to záleží hlavně na tom je tam nějak nacpat. Jako optimální délka stupátka se udává 1+1/3 délka vaší šlapky.
Mibo má stupátko nezvykle dlouhé, nikoliv nezvykle krátké!
Nezvykle dlouhé stupátko má své nevýhody. Například, delší dobu trvá, než si zafixujete optimální postoj. Stroj je delší, takže hůř manévrovatelný. Taky je těžší, protože delší stupátko znamená více materiálu. A, protože delší kus koloběžky je nízko nad terénem, bývají větší problémy při přejíždění nerovností na silnici.
Nezvykle dlouhé stupátko má i své výhody! Koloběžka je ve vyšších rychlostech stabilnější. Je celkově pohodlnější na jízdu. A ve sjezdu zvlášť začátečník ocení, že má kam umístit nohy.

Kromě stupátka nás třeba zajímá šířka nábojů.
To vám řekne málokdo, hele, dej si bacha na šířku nábojů. Čím jsou totiž náboje širší, tím jsou širší i vidlice, a u přední je to fuk, ale u zadní se pak s větší frekvencí kopete do nohy. (Všichni si stěžují na okopávání kotníků, jen já ne. Já si brutálně okopávám lejtka. Asi chybná konstrukce, moje.)

To, že důležitá je i výška a tvar představce a povšechně řidítek, je sice docela hezké, ale vás to tak úplně zajímat nemusí. Podle odborných názorů vám bude trvat několik set kilometrů, než si ověříte, co je pro vás optimální, takže před zakoupením něco takového nehrozí.
Primárně je důležité zjistit, jestli se vám na zkoušené koloběžce dobře odráží; tady je snad důležité jen to, abyste při běžném provozu nemuseli krčit ruce v loktech, protože to vede k většímu celkovému namáhání člověka. Poučka, že výška řidítek má odpovídat přibližně výšce vaší zaťaté pěsti tak úplně neplatí, zvlášť u vyšších koloběžek oceníte řidítka o něco až o víc výš. Je fajn, když vámi vybraný model podporuje možnost úpravy výšky aspoň v rámci 5 cm.
Co se tvaru řidítek týče, musím říct, že osobně za nejlepší považuju řidítka rovná, a to z několika zcela plytkých důvodů.
Za prvé, mají málo materiálu, tedy jsou lehká. Za druhé jsou rovná, takže se na ně dá naskládat množství vybavení.
Jak už jsem kdysi povídala, na mé (lehké) vlaštovky se vejde zvonek, tachometr, přední světlo a kačenka a tím jsme skončili. Ráda bych tam pověsila ještě třeba nějakou lehkou brašnu, GoPro, slunečník a orloj s vodotryskem, ale co nadělám! Mé vlaštovky (řidítka zahnutá) jsou sice sympaticky lehké, ale nákladní stroj kvůli nim nikdy mít nebudu.
Pak ještě, zvláště u menších koloběžek, bývají populární řidítka typu BMX, která vypadají jako extra hluboké vlaštovky nahoře s další příčkou, a na ty se toho dá navěsit hodně!
Akorát jsou o dost těžší.
Jenže řidítka jsou detail, časem se jistě dají vyměnit.
K řidítkům patří i gripy, to jsou ty konce různé.
Moje Roya má měkké pěnové gripy a já je už začínám vysloveně nenávidět. Ony jsou to gripy kvalitní, ale na mé preference moc měkké. Svírám je příliš ztuha a kolem dvacátého kilometru začínám mít křeč v palcích.
Proto jsem ráda, že otvírají obchody, protože si budu muset zajít nějaké ty gripy osahat!

Co se brzd týče, tam je to pro vás jednoduché. Chcete klasické brzdy véčkové. Nechcete brzdy kotoučové. Brzdy kotoučové nechcete. Brzdy kotoučové co? Nechcete!
Brzdy kotoučové mají spoustu výhod; třeba jsou dražší, těžší a náchylnější k rozhašení když koloběžku skladujete naležato.
Ne, jako fakt, kotoučové brzdy se vám vyplatí pouze ve dvou případech. Buď když máte malá kola (klasicky 12‘‘, případně i 16‘‘) a plánujete se řítit s kopce vyšší rychlostí. Potom se vám můžou véčkové brzdy nepřiměřeně zahřát a vyrábět nepřístojnosti, třeba přehřátí pláště a jeho následný výbuch nebo něco takového.
Druhý případ, kdy kotoučové brzdy oceníte, je častý průjezd bahnem; takovým tím lepkavým bahnem co se nalepí na všechno a a taky na vaši pneumatiku a pod vaši véčkovou brzdu, která následně nebrzdí. Ale to už je extrém, jezdila jsem bahnem obyčejným a takto jsem žádný problém neměla.
A do oranice by mě nikdo nedostal.

Ještě vás trochu může zajímat materiál; jakožto začátečník si vybíráte mezi hliníkem a ocelí, protože karbon je moc drahý, hlavně dokud nevíte, co vlastně chcete. Jako začátečník si taky v 95% případů vyberete ocel. Je sice o něco těžší než hliník, ale je o něco pružnější (větší pohodlí jízdy), levnější, a v případě prů... švihu snáze opravitelná. Pokud jste ale velký těžký chlap, pravděpodobně budete o hliníku aspoň chvilku uvažovat.
Jen aby řeč nestála, asi 90% veškerých koloběžek na našem trhu je ocelových.

Obutí kol moc řešit nemusíte. Standardní koloběžky se prodávají se standardním obutím, a to je přesně to, co potřebujete. Pokud časem zjistíte, že byste chtěli lehčí / výdržnější / s jiným vzorkem / růžové, nic není jednoduššího než separátně pořídit.

A typ koloběžky?
Obyčejný univerzál.
Ne, nechcete terénní. Někteří lidé si myslí, že když s tím chtějí občas na lesní pěšinu, potřebují terénní.
Vy ji nepotřebujete.
Terénní koloběžka se liší od standardní toliko málo.
Za prvé, má terénní pneumatiky s vyšším vzorkem. Při jízdě v měkkém terénu je nadále upouštíte, abyste docílili lepšího rozložení váhy a na tvrdším terénu je dofukujete, tedy vozíte pumpičku. Následně při jízdě na zpevněném podkladu pláčete, protože váš valivý odpor je dosti vysoký a na cyklostezce vás předjíždějí holčičky na dětských kolech.
Za druhé, má stupátko výše nad terénem, takže snáze překonává případné kameny, kořeny a díry. Následně na cyklostezce natahujete, protože stojíte příliš vysoko nad zemí, dřepujete a vaše stojná noha trpí.
No a za třetí má kotoučové brzdy, které se nezabahní.
Terénní koloběžku využijí ti jedinci, kteří na ní budou jezdit v lese, v poli, v bahně okolo rybníka nebo na sněhu. A i ti jedinci mají do obvyklého provozu alespoň jednu standardní.
Jste sice jen jeden člověk, ale pšt, řeknu vám tajemství.
Koloběžky můžete střídat!