19. kapitola

Před oknem je výhled na Staré Město, za oknem kulatý stůl, na něm bílý ubrus a skleněná váza se sušenými květinami. Ze čtyř židlí jsou obsazené jen dvě. Ke snídani se podává bílá káva, tvarohová bábovka a mírně rozpačité ticho. Po jídle Maxmilián odejde domů. Když se loučí, ticho mezi nimi zhutní. Pak ho Jelizaveta rozpustile políbí na tvář. V ranním světle vypadá jako Salome.
Včera, ještě na plese, hovořil Maxmilián o své práci. Někdy v polovině večera zmínil, že jej překládají do Bratislavy. Stěhovat se bude už v březnu, nastoupit má prvního dubna. Je to škoda, Praha mu bude chybět. Později v noci si Jelizaveta na Bratislavu vzpomněla. Možná za ni byla ráda. Čím dále Maxmilián bude, tím lépe pro ni. Přesto však věděla, že už nikdy nebude usedlou vdanou dámou. Dnes v noci se stala nejzářivější hvězdou pražského nebe. A hodlala jí zůstat.
Dopoledne stráví cvičením, oběd si dá jen lehký, skoro postní. Odpoledne se jde projít na Letenské pláně. Výhled na Prahu jí zatají dech. Svět je jedním velkým divadlem a tohle město jeho nejkrásnější scénou. Jednou jí bude ležet u nohou. V půl čtvrté sejde dolů, zamíří k nádraží. Za hodinu přijíždí vlak z Kutné hory a ona slíbila přijít Felixovi naproti.