Bolely mě nohy. Nevím, kolik jsem v nich měl kilometrů.
Bolelo mě srdce. Nevím, kolik nepohřbených jsme cestou viděli.
Bolely mě oči. Zjistil jsem, kolik různých odstínů může mít šeď.
Protože všechno bylo šedé, domy, stromy bez listí i stébla trávy, která se při dotyku lámala.
Cosi se tu dotklo země. Už to nebylo ve vzduchu, ale prostoupilo to do půdy, zarostlo to stromům pod kůru, srazilo to všem květinám okvětní lístky na zem.
To něco byla smrt.
“Poslední kopec?” navrhla Beka a já přikývl.
Čekali jsme další šeď, ale za kopcem, v paprscích zapadajícího slunce, zazářily bělostné květy kopretin.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nádherné, s tou malou
ef77
Nádherné, s tou malou květinou naděje na konci.
Děkuju.
Aveva
Jeee, to je skoro
Julie
Jeee, to je skoro optimistické.
Svět potřebuje alespoň nějaké
Aveva
Tak sem se lípnu.
mila_jj
Tak sem se lípnu.
přečteno a nějak nevím, co se
Aries
přečteno a nějak nevím, co se má teď správně napsat
Já každopádně vím, že děkuju
Aveva
Jak tě znám, tak se v těch
Birute
Jak tě znám, tak se v těch kytkách skrývalo něco nepředstavitelně příšerného.
To je od tebe ale ošklivé
Aveva
Tak snad... nebo naopak?
Tora
Tak snad... nebo naopak? Vyhráli jsme nebo prohráli... kdo ví, co na náš autorka chystá.
Tak taková situace je vždycky
Aveva
Tak taková situace je vždycky prohra. Jediná otázka je, jestli prohra absolutní, nebo jestli zbývá naděje.
A já se nechávám nést tématy, takže ve skutečnosti fakt nevím, jestli se ještě něco stane.
Dočítám se zpožděním. Je to
Terda
Dočítám se zpožděním. Je to opět dechberoucí.