DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Rozkvetlá louka plná vlčích máků. Dívky sedí ve vysoké trávě a pletou věnečky. Chtějí se líbit; každá má v mysli mládence a doufá, že na dožínkách bude tančit jen s ní, a kdo ví, nemusí zůstat jen u tancování.
Mladí muži zatím mají docela jinou starost. Těžko se vzpírat povolávacímu rozkazu. Ale nevadí, do zimy budou doma, utlučou nepřítele čepicemi. Nevědí ještě, že nepřítel si myslí totéž, a do zimy kterého roku, nikoho nenapadne se ptát.
Pokud se vůbec vrátí. Mezi řadami křížů roste vysoká tráva a vlčí máky, a věneček zvadne pod rukama dřív, než jej dívka stačí doplést.

Tereza přijela domů po dvaadvaceti letech se starým otcem a synem, svědectvím letní lásky ztracené uprostřed velkých dějin.

Julču potkala na náměstí, kde si po revoluci založila knihkupectví s kavárnou. Byla dvakrát rozvedená, ale zamilované romány milovala pořád.

Bugyna se odstěhovala do Prahy, místní jí neodpustili působení v komunistickém zastupitelstvu. Měla malý byt a nesnášela svět.

Z Oldy se stal spisovatel a s příběhy loserů z předlistopadové doby objížděl kulturáky po celé republice.

Šimona minula na letišti. Nevšimla si ho a on ji neoslovil. Nechtěl otevírat zavřené kapitoly. Když vyšel z vězení, zamiloval se do jiného. A Terezu nechal spát.

„Kam ses mi zase schovala, Bertičko?“ zašvitořil Rupert von Kratzmar.
Jeho nejnovější výpěstek byl přinejmenším stejně žravý jako Adéla, ale ještě nebezpečnější. Berta totiž dokázala vytáhnout své kořeny ze substrátu a vlastními silami se přemístit. Nevýhodou ovšem bylo, že se občas někam zaběhla.
Ovšem jejího stvořitele to nezaskočilo. Vytáhl z kapsy flétnu a spustil vojenský pochod. (Berta byla totiž zakázkou pro spikleneckou skupinu chystající atentát na německého císaře).
Pak už stačilo jít po čichu: Bertinou pramáti byla raflézie a při jejím rozkvetení to stále bylo patrné. To byl ovšem poslední drobný nedostatek a Zahradník věřil, že i ten brzy odstraní.

“Pro tohle jsem zelený nevolil!” Ozvalo se odplivnutí anonymně z davu.

Stropnický se svými nohsledy obklopen davem a novináři zachoval kamennou tvář. Po dvě stě padesáti letech od založení strany se Zelení dostali k vládě. Ba dokonce ve většinovém zastoupení.

Aby ne, když Země umírala. V poslanecké sněmovně tak nepotřebovali k vládnutí koalici.

Novináři byli znovu překřičeni hlasem z davu: “Jste slibovali, že obnovíte Boubín - “zlatou českou flóru” naznačil ve vzduchu uvozovky občan a pokračoval: “Tak mi řekněte - kde jsou?... Kdepak ty kytky jsou?”

Stropnický nejmladší se odklonil od mikrofonu k uchu svého zástupce a vydechl: “Kdo to kdy pochopí?”

Plánování oprav je fuška. Pokud zůstanou dvě sousedící silnice neopravené, lidi se naštvou. Ale peněz je málo. Jak to udělat, aby se mohlo opravit co nejméně silnic?

Zkusím to nakreslit nějak náhodně.

Teď už nemůžu žádnou opravu vyškrtnout, ale nešlo by to lépe? Tady je cesta složená z opravené, neopravené a opravené silnice. Když to změním na neopravenou, opravenou a neopravenou, mám hned o opravu méně!

Nějaké další podobné střídavé cesty? Tahle vypadá jako kytka - stonek a pak okruh jako květ. Ale do květu může vést jen jedna neopravená silnice, takže ho rovnou můžu rovnou nahradit jednou velkou křižovatkou, ne?

Seděla na břehu, bosýma nohama čeřila hladinu v tůni. Císařskou svíci v dlaních, jeden květ po druhém nechala padat do vody. Jako maličké zlaté koráby se houpavě vydaly na plavbu do širého světa, za láskou a za štěstím.

Jestlipak bude ten pravý muž v ten pravý čas na právém místě, aby je uhlídal, aby aspoň jednoho z poslů vylovil, aby vůbec chtěl, aby ho to napadlo.

Seděl na břehu, bosýma nohama čeřil proud. Jeden po druhém připluly kvítky jako malé koráby. Jeden z nich vylovil a zatočil s ním v prstech. Pak se zasmál a vetknul ho do knoflíkové dírky.

“Kdepak jsou Kytky?” zeptal se Františkán, po návratu z krátké procházky.
“Vyzvedávají pizzu,” odvětila Lvíče.
“Cože? Kdo je nechal jet samotné!” vyhrkl.
“Vysvětlíš?” zeptala se s úsměvem Drabblistka.
“Kytky. Náš zamilovaný pár - Martina Chudobková a Vlastimil Chrpa. Vždycky se jim něco přihodí. Jednou se vrátili a s sebou přivezli maringotku s tuctem kejklířů. Jindy jim auto zabavili policajti, aby mohli pronásledovat lupiče. Pak zase takhle u obchoďáku nezamkli auto, načež si k nim někdo do kufru vyložil celý nákup a zmizel.” Gestikuloval Františkán bezradně.

Na příjezdové cestě zarachotilo auto a vzápětí se ozval Čeňkův hurónský smích. “Lidi, tohle musíte vidět!”

Ondra vstal brzo z rána. Byl první jarní den. Slunce bylo ještě pod horizontem a Ondra už byl na cestě do lesa.

Již před mnoha lety začal tuto tradici. Uctít předky tím, že najde v tento den bleduli.

Jenže letos byla situace komplikovanější a zima byla tužší než obvykle. Les byl pokrytý silnou vrstvou sněhu.

Ondra se nezvdával naděje a věřil v to že do poledne bleduji najde. Zatím každý rok našel.

Bloumal v lese. Dorazil na mýtinu s jezírkem. Díky vodě zde nebylo tolik sněhu.

A na kraji jezýrka byla rozkvetlá bledule. Ondra se zaradoval. Další rok je zachráněn.

Nepamatoval si.
Neplánoval.
Nepřemýšlel.
Nemusel.
Den za dnem, úsvit za úsvitem a soumrak za soumrakem.
Stín stromů, úkryt v jeskyni, rosa, usazující se na končetinách.
Jeho jedinou starostí zůstávalo, kde naplnit hladové břicho.
Nastraží uši, aby zachytil známý, nápomocný zvuk.
Zurčení vody bylo jediným příslibem, který ještě něco znamenal.
Nakloní hlavu a rozšíří nozdry, které ani zdaleka nejsou tak citlivé, jak by měly být.
Kde je voda, tam jsou byliny - jeho obživa.
Jeho končetiny se pohybují tak neohrabaně, jako by snad bývaly zvyklé na něco jiného.
Záleží na tom?
Nejspíš už ne, usoudí hlava, která se konečně zaboří mezi květy.