Puma

Málem do ní narazili. Její plášť kvetl rzí.
“Kdyby měla vybuchnout, tak už vybuchla,” olízl si Theo rty. Neodvážil se pohnout.
Beka si vzpomněla na dědu. Teď už by byl v polovině přednášky o tom kdo a z čeho ji shodil.
Dole Beka neplakala. Držela se naděje, že rodiče i sestry přežili. Někde. Nějak.
Neplakala kvůli Marině. Respektovala její rozhodnutí.
Jenže teď si vzpomněla na dědu. Loni umřel a Beka si právě uvědomila, že je nejspíš poslední, kdo si ho pamatuje. Když se podívala na nevybuchlou pumu u svých nohou, nedokázalo už slzy řinoucí se po tvářích zastavit vůbec nic.