10. Raněný válečník

Když si Pramáti druhý den ráno zavolala Lycvu, bylo všechno připraveno. Lycva krátce stiskla rameno matce, zakázala si dívat se směrem ke stanu, kde ležel Fanred, a k Pramáti přišla se vztyčenou hlavou.
„Odveď nás k našemu druhovi, paní,“ poručil Talzid bez okolků.
Lycva se obrátila k Pramáti, která dnes stála a opírala se o svou hůl. „Matko, pořád jím zmítá horečka, nemůže…“
„Jen se na něj podívají, děvče, a přesvědčí se, že je všechno v pořádku. Zastupují tu našeho krále. Nemůžeme jim bránit.“
Talzidův výraz napovídal, že tím to možná začne, ale neskončí.
Lycva si povzdechla a pokynula jim. „Tak pojďte, ale právě usnul, tak ne, že ho probudíte.“
Jak procházeli táborem, muži si kontrolovali své zbraně a ženy schovávaly děti za zády. Zraněný a bezmocný Fanred byla jedna věc, ale šestice ozbrojených válečníků s černými kresbami kolem očí a ozdobami z peří a tyrkysu vyvolávala nepříjemné vzpomínky. Uklidňoval je snad jen pohled na Pramáti, která kráčela za nimi, klidná a neohrožená.
Když přišli k polootevřenému stanu, kde Lycva strávila poslední dva dny, uvítala je Kirilla, která se založenýma rukama stála vedle vchodu a nepřátelsky si válečníky měřila. Talzid prošel kolem ní, aniž by jí věnoval pozornost, a sklonil se nad ležící postavou. Lycva si s matkou vyměnila rychlý pohled, a Kirilla s pohrdavým odfrknutím, které patřilo ollienským, odešla.
Vzápětí Tazid vyletěl ze stanu, jako by si tam sednul na sršně. „Co to má znamenat?“
„A co?“ zatvářila se Lycva nechápavě.
„Tohle není Fanred!“
Lycva se podívala na Laiva, na jeho zkrvavené obvazy, na zpocené čelo a bledost, způsobené velmi skutečnou horečkou, kterou v něm Kirilla vyzpívávala skoro celé ráno. „Tohle je jediný živý, kterého jsme tu našli. Mumlal jméno Fanred, mysleli jsme se, že se tak jmenuje on.“
„Chci vidět těla těch ostatních!“
„Už jsme je spálili,“ odpověděla popravdě. „Jak vypadal ten, koho hledáte?“
„Podobně vysoký jako já, štíhlý, kaštanové vlasy, hnědé oči…“
Lycva si zamyšleně podrbala bradu. „Jeden takový tu byl, když jsem sem přišla, ještě dýchal, ale nedožil se prvního večera.“ Sklonila se nad svým vakem a vytáhla z něj hůlku z lipového dřeva, pomalovanou červenými a zelenými pruhy, zakončenou řezbou salamandra. „Měl u sebe tohle, odznak vyslanců jednoho z deabartských knížat. Mohl to být váš člověk?“
Talzid si hůlku vzal a sevřel ji tak silně, až se Lycva bála, že ji zlomí vejpůl. „Ano, to asi byl on. Jeho tělo jste také spálili?“
„Nevěděli jsme, že na něj někdo vznese nárok,“ vložila se do hovoru Pramáti.
„Dobrá tedy. Můžete pokračovat, my podáme králi zprávu o Fanredově smrti.“
„Pane?“ oslovila ho Lycva, aby prodala jejich historku. „Pokud tohle není Fanred, kdo to je?“
I v horečce s sebou Laivo trochu škubnul. Talzid se na něj zadíval a na tváři se mu objevil ošklivý úšklebek.
„Jméno by vám mnoho neřeklo a na výčet jeho činů nemáme čas. Ale ujišťuji tě, že pokud byste slyšeli, co všechno provedl, neplýtvali byste na něj svá kouzla.“
A přece se aspoň k Fanredovi chová čestněji než ty, pomyslela si Lycva.
Pak jí Talzid vysekl krátkou úklonu a, následován svými muži, opustil tábořiště. O chvíli později je Lycva viděla, jak nasedají na koně a odjíždějí na jih. Zhluboka si oddechla a obrátila se, aby šla dát Laiva do pořádku. Horečka za chvíli odezní sama, ale pořád měl na břiše ránu, kterou mu vytvořily pro větší věrohodnost. Byl to jen povrchový škrábanec, ale dlouhý a bolestivý.
Neudělala ani dva kroky, když se před ní objevila matka.
„Já se o něj postarám, ty běž za Fanredem,“ řekla.
Lycva střelila očima k zašněrovanému stanu trochu stranou, kam Fanreda v noci schovali. „Co se stalo?“
Kirilla jí podala její vak se všemi obvazy a nástroji. „Neboj, nic špatného. Jen se probral.“