27. Znovushledání

To musí být nejkrásnější žena na světě, pomyslela si Lycva, když uviděla královnu vdovu. A stejně jasně jako její krásu viděla i spojení mezi ní a Fanredem.
Ai Ciligh se nemuseli vázat na jednoho partnera, ale někdy se mezi dvěma členy kmene objevilo pouto tak silné, že se přestali zajímat o jiné ženy a muže. Často takové pouto trvalo jen krátce, pár měsíců či let, než si každý z nich šel vlastní cestou. Občas se ale stalo, že spolu vydrželi, dokud je nerozdělila sama smrt.
Bude mít Fanred po zbytek života oči jen pro ni nebo se bude ohlížet i po jiných?
A proč by mě to mělo zajímat?
Ale nemohla předstírat, že se jí srdce nerozbuší, kdykoliv se jí Fanred dotkne, že se jí na rty nevkrade úsměv, kdykoliv ho vidí, že…
Je čas přestat si lhát, povzdechla si v duchu. Sice nikdy nedostanu to, co chci, ale kvůli tomu nebudu předstírat, že to nechci.
Fanred si povzdechl jako někdo, kdo se probudil z krásného snu, poklonil se královně vdově a o krok ustoupil.
„Navečeříš se s námi?“ oslovil ho král. „Nevaia,“ kývl směrem ke královně vdově, „nám přichystala pohoštění ve svém pavilonu. Nemůžeme se dočkat, až nám povíš všechno, co jsi zažil. Je pravda, že ses v Deabartu setkal s králem Corannem?“
„Strávil jsem u jeho dvora celou zimu,“ přisvědčil Fanred. „Mám od něj několik vzkazů pro tebe, pokud tě to zajímá.“
„Dnes ne,“ prohlásila Maila. „Dnes chceme setkání v rodinném kruhu.“
„Jak přikazuješ, ó paní,“ zazubil se Fanred a vysloužil si od sestry dloubnutí do žeber, naštěstí na té zdravé straně. Pak se obrátil k Lycvě. „Promluvíme si zítra? Piarik vás doprovodí do vašeho domu a ráno za tebou přijdu.“
Co mohla dělat jiného, než souhlasit a sledovat, jak Fanred odchází se svou rodinou a krásnou královnou?
Piarik, nejmladší z Fanredova doprovodu a Rainův kamarád, jim po cestě něco vyprávěl, ale Lycva ho neposlouchala, raději si prohlížela okolí. Zrovna míjeli budovu s kamennými orly a mozaikou, když si všimla muže ve stínu.
Drobnou postavu kněze z ollienského tábora u Zimoviště poznala okamžitě. V jeho výrazu se zračilo stejné překvapení, jaké cítila sama. Tvář mu brázdily hluboké čerstvé rány v místech, kde ho před skoro měsícem poškrábala.
Jak je to možné? Ty se měly už dávno uzdravit.
Než nad tím ale mohla hloubat víc, kněz se otočil a zmizel mezi domy. Nikdo jiný si ho nevšimnul a Lycva na něj neupozorňovala.
Část paláce, náležící Fanredovi a Maile, se nacházela na jihozápadním svahu, skoro na druhé straně než královské domky. Budovy tu nestály v kruhu, ale podle sebe, a mezi nimi rostlo více trávy a méně květin. Hlavní ozdobou byly teď zjara švestkové stromy v plném květu.
Piarik je nechal stát vedle jezírka, ve kterém plavaly barevné ryby, chvíli tiše mluvil s jakousi starší ženou a poté se k nim vrátil.
„Budete bydlet v posledním domku, ale pořád ho chystají, a ještě chvilku to potrvá. Mezitím… ten Sup, kterého sem Urozený Fanred přivedl, chce mluvit s tebou, paní. Ne o samotě, to bychom vás nenechali, ale pořád se po tobě ptá a Urozený Fanred rozkázal, abychom se k němu chovali jako k vojákovi čekajícímu na soud, takže má právo požádat o rozhovor... Svolila bys k rozhovoru s ním?“
Lycva bez váhání přisvědčila. Toužila vidět přátelskou tvář, i kdyby to měl být Sup. Nechala se odvést do prostředního z domů, do prostorné, střídmě vybavené místnosti.
Laivo seděl na zemi, připoutaný k jednomu ze sloupů. Nakláněl se na jednu stranu, nakolik mu pouta dovolovala, jednu tvář měl modrou a oteklou, a trhlinami v oblečení prosvítaly krvavé šrámy.
„Vítej, zpěvačko života,“ pozdravil ji, i když s oteklými ústy špatně vyslovoval.
Zastavila se na krok od něj. „Chtěl jsi se mnou mluvit.“
Pokusil se posadit se rovněji, tvář se mi zkroutila bolestí, a opět se opřel o provazy, omotané kolem těla. „Chtěl jsem tě varovat a předat ti varování i pro velitele, pro případ, že bych neměl příležitost si s ním promluvit. Na tom mostě jsem se neocitl náhodou. Chytili mě, drželi mě několik dní po zámkem, a dnes ráno mě svázali, oblékli do pláště Supů a posadili na starostovo zápraží. Možná chtěli, aby vás ve městě přivítala moje mrtvola – nebo doufali, že se setkáme.“
„Ale proč?“ zamračila se Lycva.
„Protože doufali, že velitel udělá přesně to, co udělal, a zachrání mě. Černé peří je v Anlonně symbolem zla, vražda Supa je jen výkonem spravedlnosti – a on ji zastavil, ještě než došel k branám paláce. Už tak by důvěru lidí získával těžko, jako každý, kdo zvedl meč za starého krále, ale teď? Když jim odtrhnul pomstu od úst ve chvíli, kdy už na jazyku cítili její sladkost? Jak je teď má přesvědčit, že si neohýbá zákony ve svůj prospěch jako jeho strýc?“
„Zníš, jako bys byl radši, kdyby tě pověsili.“
Laivo se zasmál. „To ne, má krásná zpěvačko, tohle není dost dobrý důvod, proč zemřít. Ale on je měl nechat. Dávej na něj dobrý pozor. Už jsi ho smrti jednou vyrvala, ale je to žárlivá milenka a vrátí se pro něj.“
„Jak na něj mám dávat pozor?“ rozhodila rukama. „Jsem jen vyslankyně ke králi. Jakmile skončím vyjednávání, vydám se zase na cestu.“ Na cestu domů, nebo na Věčnou cestu.
„Vyslankyně?“ zamračil se. „Myslel jsem, že tě přivedl jako svoji konkubínu.“
„Co to je?“
Zavrtěl hlavou. „Na tohle vysvětlování není správná chvíle a mým žalářníkům už dochází trpělivost. Měj oči na stopkách a společně ho možná udržíme naživu.“
„Nejsem tu od toho, abych někoho udržovala naživu,“ odsekla.
„Celé tvoje bytí směřuje k tomu, abys lidem vracela jejich životy, stejně jako moje směřuje k tomu, abych jim je bral. Možná to nevidíš, ale s tebou po pravici a mnou po levici by velitel mohl dobýt svět.“
Rozhlédla se po vojácích, kteří hltali každé jejich slovo. „Takovými řečmi mu nepomáháš.“
„Přišli by na to sami. Teď už běž, zpěvačko, než tě vyvedou, a našlapuj, jako by se za každým stromem skrývala zmije.“