Přístavy II

Kdysi držívala hlídku na břehu osamělého jezera, jehož vzdálené břehy se vždycky ztrácely v tmavých mracích. Seděla pod plátnem přístřešku, v nehybném, těžkém vzduchu pustiny, s mečem na klíně. Šedavá hladina výhrůžně mlčela, jen zahnívající stonky rákosí chrastily.
Moře bylo mnohem děsivější. Sledovala ho z terasy Círdanova domu. Divoký západní vítr ji šlehal do tváře, vlny ověnčené bílou pěnou zběsile tančily, narážely do pilířů mola v nekonečném rytmu. Nebe bylo čisté a polední slunce proměnilo obzor v záplavu tisíců zářivých zrcátek. Krutě bodaly do očí. Moře se jí vysmívalo.
Pojď, skoč, ponoř se, přepluj!
Odsuď se! Vzdej se! Rozplyň se...