Zlo pod sluncem

Sundal slamák a znovu si otřel zpocené čelo. Sako vlekl po zemi. Uvolnit vázanku byl ale hloupý nápad. Nebylo o nic dýchatelněji a nad povoleným límcem se mu slunce zakousávalo do krku jako hladový upír.

Po poli se honili vzdušní rarášci a souvratí před ním kráčelo děvčátko v šatech bílých jako o Božím těle.

"Hej, děvče," zavolal za ním a zrychlil krok. "To není moc bezpečné, toulat se tady samotná. Nebojíš se polednice?"

Obrátila se. Zpod červeného šátku jí vyklouzl pramen šedivých vlasů.

"A ty se nebojíš?"

Nehybný žhnoucí vzduch roztrhlo švihnutí biče.

Smekl a uklonil se. Nechtěl schytat další.