Vaesen

Mléko vzkypělo a se syčením zaprskalo na plotně. Chtěla ho rychle stáhnout, ale jen si popálila prsty a kuthan málem skončil na podlaze.

"Zamilovaná?" dobíral si nevěstu bratranec. "Na svatbu se těšíš?"

"Jen aby ta svatba byla. Najednou je Vašíček jak vyměněný. Snad už se ani ženit nechce. Nemluví... A necpi se pořád těma koláčema!"

"Však jich neubylo."

Zarazil se. Mísa byla pořád plná.

"Marjánko, kolik jsi toho napekla?"

"Já nic, to Vašek přines. Asi od panímámy."

Pražský bratránek zavrtěl hlavou.

"Kdepak, holka zlatá, dostal je od divoženek a po těch bude zamilovaně tesknit, dokud na ty koláče nevezmeš nůž."

Z ložnice byl slyšet pláč.

"Kdo ti ukřivdil, křepeličko?"

Anynka chtěla věc zamluvit, ale nepovolil, dokud nepřiznala, že jí rozesmutnila slova kolegy ze Společnosti o divoženkách lékárnicích.

"Přišlo mi líto, že já ti nedovedu ulevit."

"A bojíš se, že hledám magický lék na moje šílenství?"

"Zním bláhově, já vím, ale zoufalí lidé..."

"... hledají pomoc kdekoliv a tyhle mocné bytosti nemají důvod odolávat pokušení zahrávat si s osudy lidí."

"Proto je zoufalství hřích," přikývla.

Její slzy studily, když ji přitiskl k sobě.

"Ale ne můj. Můj hřích je pýcha. Pokorný dovedu být jen před Bohem a jiného o nic žádat nebudu."

Klementina ležela na břehu, nohy stále ve vodě, kterou právě opustila. Čekala, až připlave pravidelná záplava lichotek.

"Vypadáš jako rusalka."

"Jako co?"

"Něco jako ty."

"Velmi nápadité, přirovnávat mě ke mně."

"Vodní víla. Možná duše dívky, co se zabila z nešťastné lásky. Láká mládence a zabíjí."

"To mně nehrozí."

"Samozřejmě, naše láska je šťastná."

"Ty jsi neuvěřitelně samolibý, Ferdy."

"Proto mě miluješ."

"Ne, miluji tě proto, že mě vezmeš do Paříže, do Benátek..."

"Do Prahy."

"Jestli chceš žít na venkově, vezmi si venkovskou husu."

Na borovici za jezerem seděl dravec. Ve větru poletovala pírka jeho poslední oběti jako nepatřičný sníh.

Vstávala brzy. Pomohla manželovi vypravit se a budila děti. Trvala na tom, že každé ráno musejí dostat políbení od maminky.

Po snídani zaběhla za kuchařkou, aby sestavila menu a nákupní seznamy.

Dopoledne měla něco času na vyřizování korespondence. Vždycky měl nějaký známý zásnuby nebo křtiny. Někdy i ušetřila chvilku na dětskou hru.

Na oběd chodil manžel domů. To byla ta vzácná chvíle, kdy se sešla celá rodina.

Odpoledne ji čekaly návštěvy, přednášky, spolková schůze nebo charitativní bazar.

Večer si konečně na chvíli sedla k vyšívání.

"Ach Bože, už aby to bylo na světě," vzdychla. "S břichem mě všechno vyčerpává dvojnásob."

"Počkejte, vyměním vám obklad." 

Bratr jejího zaměstnavatele byl nevděčnější pacient než její malí svěřenci. Bolest hlavy ho činila zranitelným a podrážděným.

Bezděky se pousmála a zažitým gestem ho pohladila po hlavě. Zarazila se, když její prsty ucítily pod vlasy díru v lebce.

"Co se vám stalo?" 

"K vám se nedonesly drby, jak se Alfred Reuß zbláznil? Nebo to bratr nakonec dokázal ututlat?"

Zastyděla se. Dosud si nevšimla, že jeho věčně zamračený výraz je způsobený pokleslým koutkem.

Odtáhla ruku, ale Alfred její dlaň zachytil. 

"Nezlobte se. Když se mnou půjdete zítra do divadla, povím vám celou pravdu. Do posledních krvavých detailů."

A potom si Anynka utřela slzičky. Přišlo jí líto, že byla bita. Maminka měla pravdu, že chudý člověk nemá než svou poctivost, ale Anynka přec si myslila, že nebyla nepořádná, a ničehož cestou od potoka nevytrousila.

V prádle ale ležela jediná černá ponožka a nikde k ní žádná do páru.

Vzala tedy Anynka ušetřené krejcárky a šla do města. Zakázala si přemítat nad tím, že je to nespravedlivé, že za nové ponožky dá celé své drobné jmění, ač by lékárníkovi o tu jednu ponožku nezchudli. Pro sebe by nikdy za takovou parádu neutrácela.

Bolest poručila Bohu, jak ji doma učili.

"Na Akademii chodil jen kvůli nahatým modelkám," ozvalo se z bidýlka za pecí, jakmile vstoupil. "A potom si..."

"Drž zobák, kure pekelná!" okřikl ho host.

"Takhle je to pořád," omlouval se sedlák. "Babu zaříkávačku tím zahnal. I pana faráře! Ten mi pak povídá, ať napíšu do Prahy, že pomůžou."

"Nepomohu," přiznal pan Reuß. "Neměl jste si tu potvoru pořizovat. Na plivníka platí jediné, zbavit se všeho, co přinesl, a žít navždy bez hříchu."

Hospodář se pokřižoval. Reuß si hluboce povzdechl.

"Tak dobrá. Pojistěte chalupu. Přineste šindel z márnice. Vyhoříte a z pojistky si koupíte novou. Ale já vám to neradil."

Každé ráno mu s láskou chystala snídani.

Každé dopoledne s láskou vařila, nebo pekla.

Kdykoliv odcházel, zamilovaně ho políbila.

Když se zdržel ve Společnosti, přinesla košík s bábovkou nebo studenou pečení.

Dávala mu obklady, když ho bolela hlava. S nekonečnou něhou a trpělivostí snášela jeho změny nálad.

Každý večer se k němu s láskou tulila, když jí šeptal: "Anynko, já tě mám nevýslovně rád."

Pokaždé jako odpověď ucítil na rameni její rty v zachvění mezi úsměvem a polibkem. 

Nikdy ale nevyslovila ta dvě slova. Každou noc, když nemohl spát, si s větším a větším trápením uvědomoval, jak je potřebuje slyšet.

Po hádkách na téma, že on vydělává, ale její starostí je s penězi vyjít, uchýlila se Klementina k experimentu. Přestala ho o další peníze prosit.

Tak postupně došla káva, mléko, housky,... Šokovalo ji, jak efektivně může organismus přežít na horké vodě s cukrem.

Když došel cukr, jenom se častěji zdržel na večeři u přátel.

Ověřila tak, že Reuß je vzácný zástupce lidského druhu poháněný syrovou silou vůle.

O to víc ji zaskočila reakce, když došly čisté košile. Nevybírávými slovy jí objasnil, že člověk nemusí mít na jídlo ani dřevo do kamen, ale nikdy, nikdy nesmí vypadat, že na to nemá.