Skleněné peklo

Jejich expanze byla pozvolná a zpočátku v nikom nevyvolávala obavy. Seděli jsme na zadku, klábosili o nesmrtelnosti brouka a každého z nich vítali tak bodře, jak se slušelo na obyvatele Jižáku. Vždyť v jejich společnosti se tak snadno mluvívalo o strastech a křivdách.
Byla to Tina, která si jako první všimla náznaků hrozby.
„Sašo, s tou Skleněnou říší musíme něco udělat!“ naléhala.
„Nenechám je napospas lačným sousedům,“ opáčil jsem. „Potřebují azyl!“
Udeřili uprostřed čtvrteční noci a do našeho týlu zasadili bezmála smrtelnou ránu. Vzpamatovali jsme se jen zázrakem.
A přitom se dlouho zdálo, že těch lahví na balkóně není tolik.