DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Než začalo shromáždění, vyvěsili na barák ceduli "Židům a psům vstup zakázán".
Do protějšího krámu se sportovními potřebami napochodoval naštvaný čtyřicátník. Asi tak metr šedesát a šedesát kilo s botama. Ptá se na tu ceduli a chce koupit baseballku. Ne, nenechá si to rozmluvit.
Prodavač jde dozadu k telefonu, zavolat policii. Tohle nedopadne dobře.
"Takže jste sundal ceduli," shrnul o několik týdnů později soudce, "z domu na vás vyběhlo osm naštvaných nacistů-"
"Dvacet, pane," prohlásil hrdě obžalovaný, známý v ringu jako Mighty Atom. "Ty ostatní ještě nepustili z nemocnice. Každá rána byla jako home run. To nebyl boj, ale potěšení!"

Soudruzi a soudružky! Nelze již mlčky a nečinně přihlížet nehoráznému bezpráví, které je pácháno na naší říši. Dnes a denně jsou masakrovány tisíce našich pobratimů, od těch nejmenších až po ty nejmajestátnější, zlou a primitivní říší živočichů, zvláště pak druhem Homo sapiens. Říkají si páni tvorstva a vrchol evoluce, ale jakým právem? Umí snad fotosyntetizovat? Říká jim něco autotrofie? Kdepak; bez nás by nepřežili. Miliony rostlin jsou zbavovány své důstojnosti jsouce nazývány zemědělskými produkty a následně barbarsky požírány. Další miliony masakrovány a jejich těla průmyslně zpracována!
Apeluji na vás, soudruzi! Braňte se! Pamatujte, že bez nás nepřežijí! Vítězství je naše!

Když jsem se vrátil do své reality, čekalo mě několik změn. Posádka zvlčila a milenka mě striktně odmítala. Tohle jim neprojde. Ne, dokud jsem ještě kapitán této lodi Terranké říše.
Avšak, jedno pozitivum to přeci jen mělo. Spock se sice povyšoval ve velení, ale zato v posteli byl nezastupitelný. Poměrně rychle jsem si na tu výměnu osob ve své posteli zvykl. A řeknu vám, že ten zelenokrevnej ušatec se šuká opravdu výborně. A jak jsme si to s Kostrou rozdali ve třech... Pokud to nebude přehánět a bude sát můj penis jako: "Oh...," jako právě teď, budu mu to tolerovat.

Toho večera Finn znovu utekl, aby se mohl dívat na hvězdy. Byly jiné, než jaké si pamatoval ze snů v Inkarceronu.
Jenže to byl svět sám pro sebe. Krutý, nelítostný, zlý. On jediný věřil, že existuje něco venku. Že do Inkarceronu nepatří.
Nakonec se však jen z jednoho vězení přesunul do druhého.
Tady se musel naučit, jak vládnout říši. Musel dodržovat protokol. Tančit jak královna píská.
Ale zároveň věděl, že to nedokáže. Ne bez Keira.
Claudia ho využila ke svým sobeckým účelům. A on ji nechal.
Teď bylo na čase, aby za to převzal zodpovědnost. A bojoval za správnou věc.

„Dobrý jméno vesnice,“ pochválil větší skinhead, když mu přistálo na stůl pivo.
Od stolu místních fotbalistů sklidili pár podezíravých pohledů, vyhrazených cizincům.
„Problémy s černejma hubama tu nejsou, co?“ zkusil se spřátelit menší.
„Nejsou.“
„Ať chcípnou nebo táhnou!“ připili jim povzneseně.
Kupodivu se dva z těch čutálistů zvedli a došli k nim.
„Dopili jste,“ pronesl tiše jeden oznamovacím tónem.
O dvěstě kilometrů dál jiný fotbalista téhož klubu pivo skutečně dopil.
„Musím vyrazit, abych to stihnul domů.“
„Kampak domů?“ dotázal se ho bodře náhodný spolustolovník.
„Stará Říše.“
„Počkej, jako... až do Afriky? Takhle na večer?“
„Ne, blízko Telče. Taky dobrý místo.“

Čarodějka zadržela dech, vklouzla pod hladinu a otevřela oči.
Do uší ji tlačilo ticho, plíce jí lehce svíral tlak vody.
Pozorovala žabky proplétající se změtí leknínových stonků.
Jejich listy ležely na hladině nad ní, roztažené jako paraplíčka vznešených slečinek.
Plavala co nejdál doprostřed jezera.
Příbřežní bahno ustupovalo hrubšímu písku a voda postupně tmavla.
Sem tam se objevil trs řas, mezi kterými se proplétaly rybky zvláštních tvarů i zbarvení.
Pak zamířila tam, kde se do jezera vléval potok. V jeho ústí se dobře dařilo mušlím. Většina z nich byla otevřená, vypadaly, jako by se vyhřívaly na slunci.
Tyhle chvíle by nevyměnila.

"Za Říši!"
"Za Říši!" Ozve se sborově z dáli. Následované hlasitým duněním pochodujících nohou.
Mike sebou zavrtí. Stojí v čele malé armády, kterou Erwin převzala do svého velení. Proti nim pochoduje obrovská armáda Říše. Erwin věří, že on, a malá armáda za jeho zády ji dokážou porazit.
Mike se rozhlédne kolem. Stojí na zelené pláni, jež je pokryta žlutými květinami, slunce svítí ale část oblohy je temně modrá. Nádherný pohled. Zvířata mlčí, na důkaz blížící se bouře, avšak slunce se stále odráží od odlehlé skály.
Zatřese hlavou. Teď se musí soustředit, je tu Říše a armáda, která musí být poražena.

Ivan a Saša si vlastně nebyli jistí, kde přišli k Lyndě. Když se jich na to někdo po letech zeptal, pokrčili rameny. Vlastně se nemohli mezi sebou dohodnout.
Ivan trval na tom, že seděli vykalení na lavičce v parku, když do křoví vedle začala zvracet nějaká čubka v kostýmku, a že se o ni gentlemansky postarali.
Saša zase vyprávěl, že seděli s Ivanem lehce podnapilí na zastávce autobusu, když k nim přišla slušně oblečená slečna a požádala o připálení cigarety.
Nicméně se probrali u ní v obýváku na zemi. Do jejich říše opilosti, kocovin a mrzkých pracovních výkonů zapadla dokonale.

Tahle říše jako by měla tisíce malých srdcí, co neustále tepala a do žil jí vháněla čerstvou krev. Byla jako jeden velký organizmus. Sestávala z příslušníků té nejodolnější ze všech ras, z trpaslíků, kteří ve dvě v noci bušili do stěn svého království, aby vytěžili kýžený kov. Elfové i lidé jimi spíše opovrhovali než naopak, ale i oni museli ocenit dokonalost jejich zbraní a šperků. Staletí tvrdé práce přivedlo jejich umění k dokonalosti.
Gandalf znovu zadumaně popotáhl z dýmky. Krása obrovských síní v nitru hory trpaslíky nechrání před zlem. V Osamělé hoře sídlí drak a před Morií právě probíhají jatka.