Má Thaiso

Thaiso, má lásko.
Vybojoval jsem si tě jako rytíř, okouzlil jako prostý šlechtic, vzal jako král, miloval jako muž. Proč mě opouštíš jako sluneční paprsky, které jen chvilku zasvitly v nečase mého života?
Thaiso, má krásko.
Naposledy tě podržím v náručí, sám postarám se o tvé hebké tělo, oděju tě královským hávem a ozdobím šperky, ovoním vzácným kořením. Proč nemohu zkrášlit smrt zpátky na život?
Thaiso, matko mé dcery.
Kam jsem to jenom spěchal a tebe, čekající, vláčel přes moře. Rozmar bohů umí nejmíň přijít vhod. Tak musím odevzdat tvé tělo rozbouřenému moři. Snad bouři mých citů utiší naše dcera.