DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

Když jsme byly starší, a s námi byli starší i i maminka, tatínek, maminka a tatínek Britty a Anny, i ti Olleho, a také Agda a Oskar, přišel Lasse s takovým udělátkem, které by prý mohlo všem usadnit práci.
Mělo pomoc hlavně při sklizni, že dokáže sklidit všechno ovoce a zeleninu.
Všichni v Bullerbynu jsme se shromáždili pod hrušní stojící na našem statku, Mellangårdnu, aby nám Lasse mohl prvně předvést, jak funguje. Zmáčkl nějaká tlačítka na onom stroji, stojícím po hrušní, a už to jelo.
Stroj prudce strhal ze stromu hrušky i listí, a úrodu celou pomačkal.
Lasse pořádně dostal.

Oči se ti klíží. Chce se ti spát. Tak nějak to přece je, že?
Převalovala se v posteli a chtěla usnout. V hlavě se jí pořád dokola přehrávaly ty samé obrazy. Referát z fyziky, písemka ze zeměpisu.
A už to bylo. Stála před třídou před s sebou a prezentací za zády a odříkávala text, který se jí ze srdce hnusil. Seděla v lavici a zírala do slepé mapy. Vltava, Orlické hory, Jihomoravský kraj...
"Vstávej! Dneska máš tu prezentaci a písemku!" houkla na ni v 7:00 matka.
"To je v pohodě. To už jsem si odbyla včera v noci." zamumlala.

Táta vždycky říkával, abych se nebál tmy. Že v ní není nic, co by bylo za světla jiné. Taky vždycky říkal, že když se něčeho bojím, tak bych měl jít a sáhnout si na to.
Tu noc byla tma milosrdnější než kdykoli předtím. Přikrývala totiž něco, co rozsvícením světla dostalo podobu skutečné noční můry.
Šok a hrůza mi zabránily promyslet si, co bych měl doopravdy udělat.
Klekl jsem si vedle jeho těla a v pošetilé snaze zachytit ještě aspoň malý kousek z něj jsem ho zvedl do náruče.
Kdybych radši jenom stál a třásl se strachy.
Moje otisky jsou všude.

Kinbea na okamžik zůstala viset pohledem na dveřích, které za nimi Naisa zavřela.
„Holka v jejím věku si pomalu může myslet na budoucnost. Na rodinu, kterou bude mít, na jídla, kterými jim bude dělat radost, když se sejdou u stolu, na příběhy, které bude svým dětem vyprávět před spaním. Říkat si, že brzy ji někdo bude potřebovat, a těšit se, jak těm, které miluje, pomůže zvládnout všechny ty nástrahy světa,“ rozpovídala se tiše k manželovi. Společně se rozešli a Kinbea si trpce povzdechla: „Jenže Naisa si na tohle nemusí myslet. Ona tohle všechno má už od doby, kdy Neira onemocněla.“

"Na to musí mít jeden rozum, aby se vyhnul práci," dumal Vilda.
Vilda, Tolman, Cvalimír a Bilbo se zrovna úspěšně skryli před nucenou výpomoci s chystáním trhů, kterou jim domluvili rodiče.
"Moje máma říka," rozvláčně navázal Cvalda, "že táta má mozek určitě v břiše. Proto prý vždycky najde cestu k Drakovi, ale domů už jenom někdy."
Malí hobiti vyprskli smíchy.
"Tak to já ho tam mám taky, vždycky poznám, že je čas na snídani," pohladil si s mlsným olíznutím Tolman břicho.
"Hmm," zamyslel se Bilbo, "tak to já budu mít rozum v nohách - jednou mě dovedou k úžasnému dobrodružství, uvidíte!"

Anthony se krčil v křoví. Kolem něj procházelo několik neudržovaných a hlasitých lidí. Lépe řečeno, byli to zombie. Cris se opatrně přiblížil k Tonymu.
"Proč se vlastně schováváme?" zeptal se potichu.
"Copak nevidíš? To jsou zombíci!" zašeptal naštvaně Anthony.
"Vypadají jako ty po ránu," protestoval Cris.
"To jo, ale já nechci jíst mozky..."
"A proč zrovna mozky?"
"Protože jsou blbí jak štoudev," vysvětlil jednoduše Tony.
"A snědení mozku jim zvýší IQ?"
"Ne, ale oni si to myslí..."
"Hmm, kdyby to fungovalo, tak ty bys stejně žádný nepotřeboval," mrkl na něj Cris.
"Tobě bych ale uvařil aspoň tři," zašeptal vesele Tony.

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Otrava Stresem není vůbec pěkná záležitost. Když víte, co vás čeká, je to mnohem strašidelnější. Upírala jsem pohled na svého domácího miláčka a vnímala, jak se mi jeho tvary slívají s pozadím a mění jeho křivky. V posledních chvílích čisté mysli jsem zastavila loď a nechala zapnutý odsávač emočních mraků.
Cvakly dveře. Sluch byl ještě v pořádku.
Do pokoje se houpavě šinul zástup malých trpaslíků.
"Hej hou."
Jeden. Dva. Šik o tisíci. Čtyři tisíce trpaslíků zpívající jedním hlasem.
"Zavolala jste nás včas. Za pár dní budete moci opět nastartovat loď."
"Start bez trpaslíků? Kam jste mi dali moji zpívající posádku?

Thaiso, má lásko.
Vybojoval jsem si tě jako rytíř, okouzlil jako prostý šlechtic, vzal jako král, miloval jako muž. Proč mě opouštíš jako sluneční paprsky, které jen chvilku zasvitly v nečase mého života?
Thaiso, má krásko.
Naposledy tě podržím v náručí, sám postarám se o tvé hebké tělo, oděju tě královským hávem a ozdobím šperky, ovoním vzácným kořením. Proč nemohu zkrášlit smrt zpátky na život?
Thaiso, matko mé dcery.
Kam jsem to jenom spěchal a tebe, čekající, vláčel přes moře. Rozmar bohů umí nejmíň přijít vhod. Tak musím odevzdat tvé tělo rozbouřenému moři. Snad bouři mých citů utiší naše dcera.