Ne vždy je dobré, když naděje umírá poslední. Protože co s nadějí, která nechce umřít? A pro kterou není v reálném životě místo? :)
Věděla, že to co dělá, není správné, že to není zdravé, že ji to nepomáhá, ale stejně si nedala říct. Pořád se k těm myšlenkám a představám vracela. Vzpomínala, vzpomínky upravovala a vyžívala se v tom. Bolelo ji to. Tak konfrontovala představy s realitou. Ale ani to už ji nepomáhalo v tom, aby na něj nemyslela. Aby nevzpomínala na jeho dotek. Na jeho rozechvělý hlas. Aby nechtěla víc. Věděla, že by se měla naučit, že nejsou žádná ale. Ale, to není jednoduché. Každý večer usínala a doufala, že se probudí a ta mučivě-sladká naděje, to doufání v zázrak, bude pryč.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Podobně uchopeno...
Faob
... jako Luciuska! Skvělé drabble, některé naděje holt musí umřít, abychom my dokázali žít dál. Ale jde to ztuha, tos postihla perfektně!