Holčičí starosti

Na maminčině zahrádce zářil jen poslední petrklíč,
než se nadějeme, je tu léto. Seděly jsme s Annou
v podvečer na schůdku od kuchyně a pletly si copánky,
na ně věnečky z prvních pampelišek.
„Ty Anno? Myslíš, že letos v létě budeme spát na seníku?
Uděláme si domeček pro panenky v jeskyni?
Budeme hrát večer obíhanou, honit zubry, hledat jahodiště...
pojedeme na raky k Nockenu a… založíme znovu třešňovou společnost?“ vyjmenovávala jsem naše každoroční zábavy.
„Nejsme na to velké? Přece jen už nám bylo jedenáct!“
Jsme sice už velké slečny, ale rozhodly jsme se, že tohle všechno ještě letos dělat chceme.