DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

V trávě se krčil drobný petrklíč.
Bezmyšlenkovitě ho utrhla.
Najednou jí z toho bylo smutno.
I tohle byl zmařený život.
Byť jedné květiny.
Vzpomněla si na své zlatíčko.
Na její dětskou tvář.
Na nadšení, na běhání po stráních.
Na hledání prvních jarních květin.
Na dětské rozpočítadlo.
„U potoka roste kvítí...“
Tomuhle potoku jeho kvítí sebrala.
A sebe tím neutěšila.
Rozpočítadla.
Básničky.
Pohádky.
Musela jít dál.
Ale to nebylo zrovna lehké.
Hodila rostlinku do potoka.
Záhy ji chytil proud.
Unášel ji kamsi do neznáma.
Žena zamířila na druhou stranu.
Jít dál s petrklíči jí nebylo dáno.
Třeba někde jinde porostou sasanky.

Tentokrát se nedařilo, takže varování: BJB
Bublání motoru podmalovávalo ospalý zvuk podvečerního města.
Znělo líně.
Jen občas do symfonie proniklo hlučné a rušivé bouchnutí.
Mimo rytmus.
Pravidelně u obou mužů vyvolalo ostré zamrazení v páteři.
Trnutí zubů.
Jinak jejich myšlenky bloudily úplně nesouvisle a líně kolem.
Jako všechno.
Zazněla neslyšná prosba za umlčení vzpomínek z Francie.
Byla vyslyšena.
Mihnutí temné odbočky vyvolalo dvojí souhlasné přikývnutí.
Bez svědků.
Uličkou zazněly protesty pneumatik a potom dvojí výkřik dvířek.
Zavzlykání plechu.
Koncová světla začervenila oprýskanou stěnu umírající ulice.
Marný protest.
Unavené siluety mužů zahrály zarudlé stínové divadlo.
Opatrné pohyby.
Po namáhavém vyřizováním vzkazů zbýval jen ten poslední.
Petr Klíč.
Fandom:Originální - Pulp Fiction: Historky z podsvětí

Návštěva princezny Celestie byla tedy šťastně zažehnána, paraspriti zpátky v Everfree forest, kamarádky usmířené a odhodlané být tolerantnější a lépe poslouchat.
Když se ale klisničky vrátily na okraj městečka, znovu uviděly spoušť, kterou za sebou ty malé roztomilé potvory zanechaly.
Pinkie Pie si všimla Daisy, Lily a Rose, které naprosto šokovaně stály uprostřed městečka a vypadaly, že za chvíli omdlí. Jejich nejkrásnější záhony byly celé poničené - většina květin byla snědená a zbytek byl zavalený troskami.
Pinkie odkopla jednu z povalených kádí a usmála se: „Vidíte, tahle pořád vypadá dobře. Je tak krásně vesele žlutá.“
Lily vzala konvičku a kytičku zalila.
Pro ty, co neznají fandom: Paraspriti jsou taková obdoba kobylek nebo termitů (a taky mají leccos společného s tribbly).

Robert Gérard Moore se zasmušile vracel z manufaktury, hlavu skloněnou starostmi. Zdálo se, že se blíží ještě větší krize, než byla ta loňská.
U vrátek Hollow´s cottage zahlédl jásavou primulku. Jeho ostře řezaná tvář se rozjasnila, dnes poprvé si všiml klidu modrého nebe. Letos bude líp. Doma už ho nečeká jen hloupá a pyšná sestra Hortense. Už nemusí ani odrážet rozpustile drzé poznámky hrdé dědičky Shirley. Má svou drahou hodnou Caroline, zodpovědnou holčičku, roztomilou dospělou.
Sklonil se pro květ. Potěší ji. Jako vloni, jako kdysi.
Okno ze salonku zavrzalo.
„Opovažte se, můj nejdražší! Ta je letos poslední!“ Caroline se smála.

Prostetnik Vogon Jelc obdržel podezřelý balík. Proč podezřelý? Protože byl poslaný správně, včetně všech čtyřiceti dvou průvodních formulářů. Odesílatel: Lidstvo. To už tam rovnou mohli napsat Anonymní. A pak si vzpomněl. Jediné lidstvo ve vesmíru s natolik vyvinutou byrokracií pocházelo ze Země.
Zamračil se a zásilku rozbalil. Vykoukl na něj květináč s třemi žlutými květinami. Aha, pokus o atentát! Ale Vogon nebyl bezbranný. Improvizovaně prohodil pár veršů. Povadly pouze dva petrklíče.
„Tak ty nechceš zdechnout?!“ rozčílil se na poslední kytku. A tak své verše zhudebnil. Na to se petrklíč proměnil v trs petúnií a skočil i s květináčem do hyperprostoru.

I tohle byla svého druhu magie. Docela silná. Trochu mě děsila a trochu přitahovala - všechen ten žár, specifický pach, ostrá záře tenkého plamínku, rozmihotaná za ochranným krytem z plexiskla. Vydržela bych to pozorovat celé hodiny, dětsky okouzlená a zároveň v rozpacích - protože tohle byl JEJÍ svět. Na hony vzdálený mému, plnému alchymistických propriet, šustícího listí, podivných diagramů a přísných regulí.
Já byla logik. Ona umělec. Našeptavač. Nahlížeč pod koberec Reality.
"Jdeš?"
"Jojo, už končím," usmála se. Zhasla kahan. Pak sáhla na polici a něco mi podala. "Tumáš. Poslední letošní."
Zatajila jsem dech. Byl překrásný. Dokonalý.
Křehký petrklíč z barevného skla...

Všechno začalo, když Doktor řekl Rose:
"Vsaď se, že se stane něco zvláštního," a namířil sonickým šroubovákem na kvítko v trávě...
PUF!
Místo kvítka se objevila mladá dívka. Její blankytně modré oči s úžasem spočinuly na Doktorovi.
"Zachránil jsi mě, ó, švarný princi!" vyjekla a vrhla se mu kolem krku. Doktor se zakymácel pod tím náporem a kvůli šoku málem upustil svůj šroubovák.
Málem.
"Kdo jsi?" zeptal se.
Dívce vytryskly z očí slzy. "Poslední petrklíč mi říkají. Zlá čarodějnice, která zabila celou mou rodinu, mě zaklela do podoby květiny. Ale tys mě zachránil a já tě už nikdy neopustím!"
"UTÍKEJ!"

Aldorma byla zvláštní tím, že prakticky neznala zimu. Ano, bylo chladněji, ale sníh tu nepadal a led se nevyskytoval ani v nápojích. Rozdílnost jsem viděla také v rostlinách, které jsem při svých procházkách nacházela. Skoro jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem naposled viděla svůj poslední petrklíč.
Vzpomínky mě vrátily na jarní louku plnou žlutých kvítků, kam se člověk podíval, tam byly. Netoužila jsem je utrhnout, stačilo se jen koukat a užasnout nad tou nádherou. Rozesmutnilo mě to. Bylo to opravdu dávno. Od té doby už jsem tam nikdy nebyla. Ale možná jednou, až přijde správný čas, se tam zase vrátím.

slash
„Musím přiznat, že jsem nechtěl, aby Slavíci viděli, jak od svýho kluka dostávám kytky. Nejsem žádnej Kurt. Přišlo mi to trochu ponižující, tak jsem je pak šel vyhodit... Kdo to kdy viděl, aby si chlapi dávali kytičky, co? Ale oceňuju, žes nepřines nějakej vyšňořenej puget z květinářství. Ne, počkej, Blaine, promiň– Když si mi vyprávěl, jak ses vloupával do cizí zahrady a roztrhl sis ty svoje nažehlený kalhoty– a pak jsem si tě představil, jak ty kytky trháš po dvou, po třech, abys to už měl za sebou– Přišlo mi to tak rozkošný, že jsem aspoň tenhle jeden petrklíč zachránil.“

Toho roku bylo jaro v údolí krátké. Sotva roztály poslední sněhy, z údolí zavanul ledový vítr. Ve vzduchu bylo cítit sníh, proto Ealdwulf se synem a Stephen s Jackem znovu zabezpečili vilu.
Potom napadl sníh. Se sněhem zmizely květiny a přijeli Jaguthové. Přijížděli zdaleka a bylo jich jen pět. Ve vlasech měli zaschlé listí a na tvářích krev. Usedli s Guiwenneth k ohni a do noci tiše rokovali. Stephen s obavami pozoroval manželčinu stále smutnější tvář.
Ráno chyběl u stolu Jack. Chlapec vyrazil brzy. Vedený svou zelenou stránkou nalezl petrklíč. Přikradl se k matce a vtiskl jí kytičku do dlaně.