Nech mě vejít

„Nácka ve vládě nechceme!“
„Bolševika ve vládě nechceme!“
„Nic než národ!“
„Stejná práva pro všechny!“
„Uber bere práci!“
„Stop vraždění zvířat!“
„Praha patří cyklistům!“
„Sparta – Praha! Sparta – Praha!“

Ufff... Konečně jsem se probil kričícími skupinami do tiché uličky, kde bydlím. V hlavě mi hučí všechna ta naléhavost, s níž skupiny halekají na sebe, proti sobě i mimo sebe, nikdy ale k sobě. Ta vehemence vlastní pravdy, která neposlouchá, protože už všechno ví, je někdy až děsivá.
Přicházím k našemu domu s automatickým vstupním systémem. „Letmein“, ťukám na displej. Pokud se nepřeklepnu, bude to dnes nejspíš jediné heslo, které bude vyslyšeno.