Meruňku

„Íííík!" Křik ho přiměl upustit pojídanou meruňku a rytířsky spěchat své dámě na pomoc.
„Co?" ptal se udýchaně.
Jeho žena se k němu přitiskla. „Tam," ukázala vyplašeně do větví jejich nejkrásnější jabloně. „Fuj. Had."
Pohledem prozkoumal korunu stromu, a skutečně. V rozsoše leží stočený šupinatý tvor. „Zdravím tě, pane tvorstva," povídá to zvíře. „Dal by sis jablko? Jsou krásná, šťavnatá, skoro zralá..."
„Ne," odsekl, ještě rozmrzelý, že si nemohl dojíst svou meruňku. A protože cítil, jak se k němu tiskne manželčino rozechvělé tělo, dodal rozezleně: „Kšá." A zatřásl stromem, aby hada shodil.
Ostatně, každý přece ví, že hadům jablka nechutnají.