Kapitola 9: Koradže v sedle

Slunce, nízko nad obzorem, barvilo skály rudou a hloubilo v nich propasti černého stínu, když se Koradže konečně vynořil z jeskyně. Padesátka otrhanců zvedla hlavy a tázavě na něj hleděla. V rudém světle se zubatě usmíval.
„Nemýlil jsem se,“ oznámil. „Toto je prastará skrýš nástrojů Eear.“ Vztáhl ruku k jeskyni a poodstoupil. Z temnoty s cvakáním a bzučením začala vystupovat stonožka ze zeleného kovu, vysoká jako člověk. Ozvaly se výkřiky úžasu. „Tohle vyřeší hned dva naše problémy,“ stočil pohled k mezkům.
Studeným, rychle tmavnoucím večerem se mezi skalami ozývalo řičení zvířat. Více než po měsíci se uprchlíci znovu dosyta najedli.