Mezi světlem a tmou

Umazanými okenními tabulemi se protáhlo dopolední slunce. Ozvalo se zívnutí. Někdo si odkašlal.

“Jsme samy?”

Zkroucená větev zavrzala, jak se hrozen živých květů opatrně pohnul. Křídla se tiše třela, samet o samet, a opuštěnou zimní zahradou rezonoval šepot. Noční můry zahájily sněm.

“Ten kluk… je dokonalý.”

“Ta hubená křehká larvička?”

“Barevný motýlek, který klame křídly. Má potenciál. A dokonalé mimikry. Zvenku připomíná jasné denní světlo.”

Opuštěnou vilou se rozlehly kroky. Rychle se blížily. Můry zježily chlupatá těla a stáhly se k sobě blíž. Šepot sílil.

“Uvnitř má tu nejčernější tmu. Jeho sny jsou ostré, štípají a koušou. Rvou na kusy.”