Semenáčky náhod

Na náhody jsem nikdy nevěřil. Pociťoval jsem dotek osudu, ať už jsem učinil cokoliv. Cítil jsem se jako suchý list zmítaný větrem nevyhnutelnosti. Vždy jsem to tak vnímal a nikdy se nesnažil vzdorovat.
„Taková milá náhoda,“ řekla dívka u stánku s kávou. „Taky pijete černou?“
„Nemáte náhodou sirky?“ zeptal se starší muž s dýmkou.
„To je mi ale náhoda!“ zdravil mě s úsměvem chlapík se psem.
Lidé na náhody věřili. Každá z nich ve mně klíčila a rostla v něco většího. Sevřela mě úzkost. Co když se semenáčky náhod ujmou a vyrostou v les? A já po letech získám přátele?