Byl prosluněný jarní den. V travinách Ard Galen zářily pampelišky a bzučely včely. Malý Artanáro vyběhl vstříc otci. V černých vlasech mu seděl věneček.
Fingon chlapce uchopil pod pažemi a vyzvedl do výšky. Dítě se smálo a kopalo nožkama.
„Zahrajem si na schovávanou?“ navrhl znuděně Maedhros, sedě v trávě a přežvykuje stéblo.
„Kdo bude hledat?“ zeptal se věcně Fingon a položil synka na zem.
„Já to rozpočítám,“ oznámil Artanáro a začal soustředěně recitovat. „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne…“
„…ten musí jít z kola pryč!“ zasyčela Fingonova žena a šlehla po Maedhrosovi nenávistným pohledem.
Vycházím z reálií Silmarillionu, kde je jako Gil-galadův (Artanárův) otec uveden Fingon.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nerada se chovám jako
Ak.žena
Nerada se chovám jako pravopisná policie - na druhou stranu ráda pomáhám jako přátelský beta reader. Tedy
- živý tvor kope vždy nožkama
- naopak chválím správně užité přechodníky :)
Jo, děkuju, nějak jsem to
Iantouch
Jo, děkuju, nějak jsem to přehlíd. Opravím.
Nenávistný had v idylce, to
Rya
Nenávistný had v idylce, to je podařený kontrast.
Ten poslední odstavec je jak
strigga
Ten poslední odstavec je jak prásknutí bičem.
Někdo to vždycky musí kazit.
Tenny
Někdo to vždycky musí kazit. -_-
Skvělé! :)
Ten závěr byl pěkně mrazivý.
Lee
Ten závěr byl pěkně mrazivý. Skvěle napsáno!
Teda přiznám se, že mám
Lejdynka
Teda přiznám se, že mám problém spojovat si ta prastará jména s těmi zavedenými, Gil-Galad mi ani nepřišel na mysl. Sotva že vím, kdo je Malacaurë.