Aneb dominantní ruka v sádře není žádná legrace.
Zrovna ho přivezli z chirurgie. Pomalu usedá. Vypadá snad o deset let starší.
„Dostals nějaký prášky na bolest?“
„Prej stačí brufen“ odpovídá unaveně.
Nalejvám polívku. Moc se netváří. „Ať nejíš ty prášky na lačnej žaludek.“
Opatrně levačkou vybalí ruku v sádře ze závěsu. Na lžíci chvíli kouká, pak ji přendává z ruky do ruky. Mažu chleba. Zdrceně bručí: „Ještě mne nakonec budeš krmit.“
Přistrčím mu chleba: „Až zaberou prášky, bude líp.“ Usměju se: „Naposledy to byla docela legrace. Měli jsme kolem krku prostěradlo, pamatuješ?“
Vzpomínka mu přes všechnu rozbolavělost trochu rozsvítí oči: „No, na zlatý svatbě to radši opakovat nebudem.“
Jinak, aby bylo zjevné vodítko k tématu (moc mi to tentokrát nešlo)... V některých krajích je zvykem o svatební hostině usadit novomanžele u stolu, svázat jim ruce (tj. pravici jednoho k levici druhého) a nechat je, ať si s jídlem poradí, jak umí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Celkem schopně svázanej je i
ioannina
Celkem schopně svázanej je i tou sádrou. Bez jedný ruky si neotevřeš plechovku, neučešeš si dlouhý vlasy, ...
Jo, a když se zadaří a jsou
Tora
Jo, a když se zadaří a jsou zlomený ruce obě, tak to je hotovo. Znám z rodiny, sama naštěstí na sobě ne.
Teda, tohle bych zažít
Profesor
Teda, tohle bych zažít nechtěla. A to se,prosím, zvládám najíst i nedominantní rukou.:-)
Taky bych si to nechtěla vyzkoušet.
HCHO
Byla to jediná věc, z toho co mi napadlo, která mi přišla ne uplně katastrofálně depresivní. Nevím, jestli se mi té nedepresivnosti podařilo trochu přiblížit.