Ráj mezi bodláčím

Nechávám si srpnové paprsky padat na zavřená oční víčka. Je ráno. Sedím na trávě a poslouchám všechno kolem. Tak tohle je to místo, kde jsem prožila krásné časy milostivého dětství.
Dlouho jsem tu nebyla. Měla jsem strach přijet a čelit změnám, které se bez výjimek dotkly i mého osobního ráje. Měla jsem strach ze zjištění, že to, co v mysli tolik miluji, na světě už není ...
Rostou tu blatouchy. A vzadu za potokem, tam je celá stráň s bodláčím. A když vnímám, pozoruji, cítím a poslouchám, myslím, že se nic nezměnilo. Stromy mají kořeny o něco hlouběji. Snad jen to.