DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Deméter má na jaře plné ruce práce.
Nemůžete se proto divit, že když přijde domů, jako první si sedne do své oblíbené lenošky. Dnes ale není tak pohodlná.
"Co to má být?!"
"Jé, ahoj mami," přiběhne na její zavolání Kóré následovaná svou kamarádkou Hébé.
"Můžete mi říct, co jste poslední dny dělaly?" ptá se Deméter s pohledem na bodláčí všude kolem.
"No, my jsme chtěly květinové věnce do vlasů. Takové, co nosí teta Afrodita, víš? Ale ty ses pořád nevracela, tak Hébé říkala, že je zkusí udělat ona."
Hébé s širokým úsměvem natáhne ruku: "Ale tenhle už má dokonce květ."

Bodláčí bodláčí, co jsi již zažilo,
když cizí vojsko kraj v pustinu spálilo?
Bodláčí bodláčí, vyprávěj zvolna,
jakápak v gaeltachtech zuřila vojna.
Co budu povídat, sami jste viděli,
pod mostem v Stirlingu mrtvoly seděly.
Wallace sic zvítězil - za jakou cenu,
když příští srpen byl popraven v plénu?
Co budu povídat, Bannockburn prastarý -
v bitvě o svobodu kosti jen praskaly.
Bruce se stal hrdinou, Eduard zbabělcem,
anglický voj úpěl krvavým kobercem.
Co budu povídat, dneska se nestřílí,
prohrát však můžete poslední košili.
Evropa skomírá, Anglie skorem
mrtvě se potácí makovým polem.
Děkuji, bodláčí, za tvoji pohádku,
tvá slova zpřetrhám raději pozpátku.

Noc po tom, co nezemřela, se Lin neklidně převalovala a čas od času probouzela. Pokaždé viděla mozaiku z bodláků, obrysy ostrých listů poskládaných do nekonečného labyrintu. Než pochopila, co vidí, opět se propadla do temnoty. Snila o bodláčí, které ji chránilo proti všemu zlu.
Ráno čekala, až za ní přijde otec. Dlouhé hodiny ale bylo ticho a prázdno. Pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupila teta Narcissa a ředitelka McGonagallová. Zastavily se sotva v doslechu.
„Bude u vás v bezpečí?“
„Postarám se o to. Máte mé slovo.“
Když konečně přijdou k její posteli, všimne si bodlákové brože na ředitelčiných šatech.

Vyběhli na cestu a samou radostí skákali a výskali. Chlapec se snažil dívku zasáhnout malými kuličkami bodláků a dívka si dávala dobrý pozor, aby se mu to nakonec podařilo. Nemohlo jim být více než deset let. Běželi společně směrem v nedaleké vsi a pokračovali při tom ve hře.
Do kopce, který se hned za vsí zvedal ke kraji lesa, přicházel po cestě místní hajný. Měl naspěch a jeho tvář měla zvláštní, uštvaný výraz. Zdálo se, že se ze všech sil snaží vyhnout pohledu na les, k němuž směřoval.
Toho si ale děti, které kolem něj se smíchem proběhly, nemohly všimnout.

Když jste házeli tu pichlavou kuličku, kritický byl správný švih. Nesměla letět ani příliš zlehka, protože by o kamarádovo tričko jen zavadila a skutálela se pod nohy na luční pěšinku. Nesměla letět ani moc prudce, jinak její dopad okamžitě následovalo hlasité "Hej!" a rozběsněný protiútok lepíky do vlasů. Filip ten správný švih měl. Kolikrát se mu povedlo naházet kamarádovi na záda třeba osm, devět, než si toho všiml.
Na vznášedla Sršní stačilo hodit kuličku jedinou. Není v tom rozdíl, plastická trhavina se přilepí zrovna jako bodláček. Jen to chce správný švih. Desátník Filip vyhlédl zpoza krátery poseté zídky a hodil.

Jako malá se proháněla po lese na kopci a po přilehlých loukách. Všude bylo plno stromů na které mohla lézt, plno stezek co mohla objevovat a také plno květin, které mohla obdivovat a kochat se jimi. Tak se také poprvé setkala s bodláčím, jakožto krásnou květinou.
Později když se vrátila do města a byl školní rok, dočetla se v knížkách, jak se ta rostlina jmenuje, a že může bodat a přiháknout se na někoho. I tak se těšila na léto, až ji zase uvidí.
Dnes akorát vytahuje kuličky z chlupů psa, který stoupne kdekam, včetně bodláčí roztoucího mezi chodníky města.

Okovaná bota vykopla vrata do stodoly. Zakuklené komando se samopaly v rukou vtrhlo dovnitř jako vítr. Naprosto zbytečně – majitel stodoly ležel na zemi vedle vany podezřelé tekutiny a vzduch byl nasáklý alkoholem.
O kýbl vody později se promáčený stařík ve vybledlé esesácké blůze posadil, mžouraje na okrskáře před ním.
„Čím můžu sloužit strážcům zákona?
„Tentokrát tě mám, Jakube. Vana zákvasu, jak to vysvětlíš?“
„Dělám víno, fízle. To se může.“
„Může, ale ne jen z obilí. Jdeš sedět.“
„Dělám víno podle rodinného receptu,“ Jakub po něm hodil ohmatanou knížečku.“ Z obilí a bodláčí. Klidně si to pošli na rozbor.“
Birski zaúpěl.

Karkulka zuřivě trhá bodláčí na louce.
"Bábrdlinka má dnes narozeniny a já ji chci naštvat. Tak jako ona štve mě. Každý rok dostávám to samé - červenou karkulku! Je mi sedmnáct, sakra!" rozohnila se Karkulka.
O něco později u babičky v chaloupce.
"Babi, proč máš tak veliké oči?"
"To abych viděla to bodláčí, cos mi přinesla! Dobrý, co? Ty obroučky mých brýlí fakt nejsou vidět!"
"Babi a proč máš tak veliké uši?"
" To abych mohla poslouchat oblíbenou dechovku.Módní sluchátka v podobě vlčích uší!"
"A proč máš tak veliké zuby?"
"Čistila jsem "přírodně" mou zubní protézu a ňák blbě to zatvrdlo!"

„Naruto-kun.“
Podíval se na ni. Malá, modrovlasá, stydlivá. Nabízela mu ruku. Ani vlastně nevěděl, proč ji přijal. Hinata pro něj byla velkou neznámou.
„Je nádherná noc.“
Rozhlédl se. Znala tajný východ z vesnice, byli pěkný kus za ní. Pitomost! Všichni renegáti z okolí se třesou na to, aby se zmocnili Jinchuurikiho s devítiocasým liščím démonem. A on tu stojí bez bodyguardů za zády a kochá se.
A teď navíc začal padat sníh. Studil ho na tvářích, mrzutě se mračil. Zatímco ona…
„Podívej!“
Ukazovala mu vločku, která dopadla na rukáv. Vypadala jako drobné, ochmýřené bodláčí. Ještě nikdy neviděl Hinatu tak šťastnou.

Byly tak krásné. Majestátní. Měly různé barvy i tvary.
Kdysi se na ně nemohl vynadívat.
Ale tehdy nebylo nic, co by se mu nelíbilo.
Zato teď...
Ve vzteku vytrhl rostlinu i s kořeny a hodil ji na rostoucí hromadu.
Odvděčila se mu poškrábanou kůží a několika kuličkami, uchycenými na oděvu.
Nevnímal to, už se skláněl k další, aby jí připravil stejný osud.
A další, a další.
Nakonec hromadu olízly plameny.
Otřel si z tváře pot a rozhlédl se.
Na malé ploše kolem něj se už krčily jen zelené stvoly.
Tentokrát snad přinesou úrodu...
Aby jeho těhotná žena měla co jíst.