Tak zase po roce jedno krátké "udrabnutí".
Nahrazuji téma ze 4.4. "Královna cest"
"Kde jsi?" fňukla Dory, zatímco se jí hrnula do velkých očí slaná slza.
"Proooosíímm" dodala velrybštinou.
Ozvěnou jí byl jen tichý širý oceán.
"Kdo mi teď bude o půlnoci přát „krásnou noc i ráno“?" fňukala Dory
"Kdo mi připomene, že jsem na něco zapomněla, když zapomenu? Nemo, kde jsi? Vrať se mi."
Prvně plakala. Prvně plakala pro jinou rybu. Tedy - aspoň si myslela, že je to prvně.
"Měl bys plavat, měl bys plavat, plávat, plávat! Když nevíš tak plav!" ozvalo se tiše oceánem.
Dory vyrazila na cestu.
Netušila, že byl celou dobu za ní, že byl schovaný v jejím stínu.
Protože nejvíc můžeme sobecky ublížit jen těm, na kterých nám opravdu záleží.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit