Marťanská kronika

Fandom: Marťanská kronika
Poznámka: Kurzíva je citace z původního textu.
Bylo to dobré město. Ne příliš velké – Marťané si moc nepotrpěli na velká města – ale útulné. Otcovské pro všechny, kdo toužili po jeho ochranitelské náruči. Spender věděl, nebo si alespoň myslel, že ví, jak muselo být krásné tu žít. Vzdušné zahrady, prostorné stáje, divadelní domy. Náměstí s fontánami a sochami podivných zvířat, hudbou, která se line z oken stovek křehkých věžiček.
Spender záviděl mrtvým tohle město. Všechno to, co měli, dokonce i přes to, že o to pak tak krutě přišli.
„A tihle Marťané jsou nalezení lidé?“ vyzvídal kapitán.
Ano, pomyslel si Spender. Jak rád bych byl jedním z nich.

Po podlaze se rozlila tmavá skvrna. Hrnek naštěstí nerozbil. Grativace je na Marsu třikrát menší. Po šesti týdnech ve stavu beztíže až až.
V Ohiu je půlnoc a tady přibližně pět odpoledne. A tak Bert vytáhl sáček indického čaje, který si schovávali pro tuto příležitost.
Ylla teď možná taky popíjí čaj.
Anebo tam venku čeká, až vyjdou z rakety.
Když se probouzel, sny pokračovaly dál. A ona vypadala pořád stejně. Zlatovlasá. Zlatooká. S hladkou tmavou kůží. Křehká. Nádherná. A když sen skončil, nedokázal na ni přestat myslet.
Světlo.
„Slyšíš to taky? Skoro bych si myslel, že tady taky žijí včely.“