DMD č. 11 pro 11. 4. 2010. Téma: Čaj o páté – vražda o půlnoci

Sympatický mladík. Zaujal mě už když se tady objevil poprvé. Má takové zvláštní charisma... Čaj mu chutná, to je tedy v pořádku. Jediná chyba je, že má raději citron, ale časem zjistí, že není nad mléko. A jak se zajímá o historii! Věděla jsem, že bude nadšený, když mu ukážu svůj nevětší poklad, své největší tajemství. To uchvácení, které bylo cítit v každém výdechu, když jej spatřil... Rodina by mě o něj připravila, ale on to nikomu neřekne. Věřím mu. Moc hodný chlapec.
***
„Vítej, Tome! Vždycky tě ráda vidím, ale na čaj se chodí o páté, ne o půlnoci...“

Posezení u čaje se táhlo už čtvrtou hodinu.
„To když my jsme byli děti..." pohoršovala se tetička Otýlie nad chováním Raubířů.
„Ona jistě jen si připomíná doby svého mládí, když ještě pospolu jsme chodívali do budečské školy!" zanotovala maminka.
„Ona snad neodejde už nikdy," děsila se Pavla, „bude nám tu navěky sedět v pokoji a kritizovat."
„Sedět může," usmála se babička tajemně. „Pst! Zdeňku! Pije tetička mandlový likér?"
„Snad, proč?"
„Protože v něm oběť nepozná, když do něj vrah přidá trochu –"
„Neviděli jste Tondu?" objevil se na schodech tatínek. „Zrovna teď mi utekl."
„Jakého Tondu?"
„Sklípkánka."
Cyankáli nakonec nebylo potřeba.

Moc se omlouvám. Za všechny výjimky.Už se to nestane...
Konvice vřela. Kagome ji sundala z ohně a zalila všechny hrnečky a kelímky na okraji ohniště.
Všichni ji s potěšením sledovali. Bylo chladno a v tomto podzimním odpoledni se už těšili na zahřátí.
"Kagome? Nepřinesla jsi náhodou,..." zkusil to Inuyasha.
"Je vážně zima, Kagome- sama. Nemáš náhodou ty své skvělé nudle? Vždycky nás tak hezky rozehřály," mžikl Miroku očima vedle sebe. Sango se zachmuřila a z jejích očí létaly blesky.
Kagome předstírala hluchotu: "Kdyby měl někdo zájem, tady jsou ty instantní nudle s krevetovou příchutí..."
V dálce se houfovaly mraky.
Vesničané z osady opodál se stanou obětí démonů velmi brzo.

Fandom: historie... no a vlastně ještě něco
Pět.
Hodiny na krbové římse už odbily a ze salonu se ozve cinkot porcelánu.
„Váš čaj, pane.“
Šest.
Komorník otevírá dveře haly s poznámkou, že venku je chladno.
„Váš plášť, pane.“
Sedm.
V klubu je plno.
„Vaše večeře, pane.“
Osm.
Dveře divadla otvírám s posledním úderem věžních hodin.
„Vaše lóže, pane.“
Devět.
Spadne opona a číšník ve foyer mi podává broušenou sklenici.
„Vaše whisky, pane.“
Deset.
Kolem zní pokřik kočích a rachocení kol.
„Váš kočár, pane.“
Jedenáct.
Dívka se vyzývavě pohupuje v bocích.
„Jsem vaše, pane.“
Dvanáct.
Světlo pouliční lampy dopadne na lesklý předmět v mé ruce.
Tvůj skalpel, Jacku.

Čaj se podával spolu s bábovkou a punčovými řezy v růžové zahradě. Společnost se výborně bavila až do večera. Podařilo se vyřešit mnoho důležitých otázek a vyměnit všechny ožehavé novinky. Dámy se musely rozloučit před večeří.
Hostitelka vyprovodila poslední, dosedla unaveně na kanape a dala si nohy nahoru.
V tu chvíli už si pilní mravenci tvořili cestičky a nedojedenou hostinu stěhovali do svých komnat.
S trhnutím se vzbudila. Byla skoro půlnoc. Obava o míšeňský porcelán ji vyštvala do noci.
Spoušť venku v ní probudila zuřivost. Začala se bránit první zbraní, co našla, a tak se nocí plížil tíživý odér repelentu.
----------------------------------------
Poznámka: Uvědomuju si, že o půlnoci už mravenci většinou spí, a kdybych si sama sobě tohle betila, tak to na světlo nepustím. Hodina ale už pokročila a nemám čas vymýšlet alternativu. Tak se aspoň omlouvám za tu botu.

Mistr Divjakov zuřil.
Ten neschopa a hlupák kvestor by si zasloužil oběsit na dubu pro výstrahu! A ta smečka kverulantů a nenažranců, co si nadneseně říká učedníci, by měla bídně zhynout v bolestech...
... což je ovšem po téhle eskapádě téměř jistě čeká.
Ten nápoj obsahuje tanin.
V malém množství, pravda. Ale v kombinaci s lektvarem, který jsem je dnes nechal připravovat ― a ochutnávat, samozřejmě ―
Co teď?
Když jim podám protijed, pochopí a poučí se? Pochybuji.
„Vítám vás zpět z čajového dýchánku. Upozorňuji vás, že jste si v žaludku umíchali pomalý jed. Máte čas do půlnoci. Máte volno, laboratoř je otevřená.“

Varování: pokus o horor
„Kolonie jsou prostě příšerné. A čajové plantáže jsou snad nejhorší. Nikdy se tam nic neděje. Jsem šťastná, že jsem zpátky. Vy jste se určitě také těšila do civilizace. Cukr, má milá?“
Evelyna znovu v duchu zahlédla ten scvrklý předmět na snědé dlani. Svůj nejcennější majetek nabízela stará sběračka za přímluvu. Za naději na další práci.
„Tábíz, memsáhib. Půlnoční. Silná.“
Vysušené drobonké prstíky s nehty jako kousky slídy. Dětské, možná nikdy nenarozené.
„Zahoď to,“ zaječela tenkrát. „Hned teď!“
Amulet odletěl mezi žoky napěchované čajem. Nebo do jednoho z nich?
Osladila si hodně. Stejně jí připadalo, že earl grey má podivnou pachuť.

Fandom: originální (s nádechem femslashovitým, jak jinak)
At five, the gentlemen have tea and cigars, debating over steaming cups and wisps of smoke trailing through the sitting room – world politics, local affairs, and disdainful frowns at the neighbor who clearly wasn’t man enough.
At five, the ladies enjoy tea and cake, delicate cups and silver spoons clicking gently, a musical backdrop to the scandalized discussion about the escapee neighbor’s disgraceful behavior – unnatural affairs are unwelcome in the world of pristine porcelain and cookie-cutter marriages.
At midnight, ex-husband hits ex-wife, breaks her like fragile china because he is man enough and because what isn’t homogenous is a sin.

Fandom: Historie
Poznámka: Dnes je Jom Ha-Šoa, den obětí holocaustu. Vzpomínám na jména, která měla být vymazána z historie.
Znovu zvedám k ústům bledý šálek plný silného anglického čaje. Hans sedí proti mně a listuje novinami. Za oknem se šeří lednové odpoledne. Padá na mě únava, ale vím, že nesmím zavřít oči. Jinak se znovu propadnu do nočních můr.
Kdosi mi strká páchnoucí plecháč k obličeji a říká mi, ať se trochu napiju. Kolem je tma a zima, někdo sténá. Na prsou to pálí jako oheň.
Otevřu oči o vteřinu později. Šálek už mi vyklouzává z prstů a tříští se o parkety.
Johanna Friedmann, 78 let, zemřela v noci 2. 1. 1943 na bloku A II na selhání srdce.

Drobná moucha poletovala ztracená někde v Horách beraní hlavy. Byla už skoro půlnoc. Ale něco ji nutilo letět dál, dokud nedospěje k cíli.
Vtom před sebou spatřila chaloupku s doškovou střechou. Přilákána světlem vlétla otevřeným oknem do kuchyně.
Než se nadála, dostala prudkou ránu přes křídla. A zřítila se v bezvědomí do hrnku vystydlého čaje od svačiny.
Bábi potlačila nutkání protáhnout si polámaná křídla a trochu si zanadávala.
Když druhý den časně ráno zaklepala na dveře oné chaloupky, vyšla ven Stařenka, vypadající jako čerstvě vyoraná myš.
„Gyto, musíme si promluvit. Včera se tady stala úkladná vražda.“ Oslovená jen nechápavě zamrkala.