Hotel U devíti koček

Zahoukal vlak.
Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
Zabzučel zvonek.
Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
Udržujte paniku! Je príma!

Ještě kousek.
Není to ono. Musím výš.
To je dřina, tohleto. Lehnu si na bok a zkusím natáhnout packy. Nejde to. Málo místa. Znovu vstát a popojít pár kroků. Opatrným šlapáním zjistit půdu pod nohama, ještě abych tak propadla do hlubin, to se vám vždycky tak leknu, to si ani neumíte představit.
Takže znovu. Tady je koleno, tady bok… cože? To teda ne, takhle by to nešlo! To přeháníte, ne? Nacpu se do úzké mezírky a znovu se pořádně zavrtím.
Pěkně se rozdělte a udělejte mi místo! Tady jsem pánem já!

„Rozálie,“ řekne rozespale domácí, „zas musíš ležet napříč postele?“

Přišla návštěva a plká o blbostech. Světelný vítr. Mikrokosmos. Kosmos. Odvrácená strana měsíce a tak. Samý kraviny.
Já mám jiný starosti.
Občas se tu zničehonic vynoří rybička. Pluje po zemi, zvětšuje se, zmenšuje… a nedá se za svatou kočku chytit. Drápky už mám ošoupaný, domácí se raduje, že jsem shodila zimní špeky… Ale to mi povězte, mňauvajs, kam ta rybka mizí?
Je tu.
Není tu.
Připluje maličká, zářící.
Odpluje velká, rozplesklá.
Klidně mi vleze na záda a domácí se lámou smíchy.
Potvora jedna.
Tsssk, nějaký kosmos, to je máčka.
Největší záhada všehomíra je, kam mi sakra pořád mizí moje rybička?!

Vytahovala se, tlustá bréca, ležící volně na klínu paničky, která jí špitala: „Neboj, maminka tě nedá, jenom to malinko štípne…“
Blbej pes. Neměl očuchávat mou klec. Klopila jsem uši, syčela, nic. Otravoval dál a ta ženská jen: „ Bobečku, pojď k mamince…“
Nešel.
Tak jsem bobečka ťafla do čumáku.
Zaječel, vyletěl. Vyděsil tlustou brécu. Zaječela, vyletěla. Provedla oběma „maminkám“ perfektní tatuáž výstřihu a vyskočila na skříň, kam se za ní škrábal ťafnutej, kterej nepobral, odkud rána přilítla.
„Maminky“ zmateně čučely, vyděšeně krvácely a bílá, když konečně zklidnila ten čurbes, dala všem příkladem malou hodnou černobílou kočičku, vzorně spící v přepravce.
Mě.

Domácí dřepí kolem ohně, na klaccích nabodnuté tlusté růžové myši. Voní na dálku, ale my k nim nesmíme. To je samé: „Mazejte pryč, kočkouni, spálíte si kožich!“
Když už je nebaví nás odhánět, zavřou nás domů. Zrádci.

Druhý den, jakmile vytáhnou paty, jdeme inkriminované místo prozkoumat.
Myši, ač hledáme důkladně, žádné.

Domácí se vrací, ale radost z návratu skončí hned za dveřmi.
„Co to…“
Dlažba, koberec, peřiny… stopy černých tlapek jsou všude.
„Kdo to byl? Poťapat jo, ale přihlásit se, to ne, co?“
Po důkladném zkoumání zjistí, že v tom lítáme všichni.
Spát jdeme bez večeře (granule nepočítám, že jo.)

V Hotelu U devíti koček je opravdu všechno jinak.
Nikdo tu nedupe, nedožaduje páté snídaně, šesté večeře, vypouštění ven a vzápětí nemňouká, aby byl vpuštěn dovnitř…
Hotel téměř osiřel. Zbyla Rozárka.
Silver, Tobiáš, Jája, Čeněk jsou už za duhou. Barbucha se ztratil ve světě. Vzadu v dílně dál přebývá Sofie s Bonnie, s nimi občas sousedovic zrzek.
Toť vše.
Hotel si bere oddechový čas.
Kočky nahradí Sheila a Gonny. Strážci rozhraní. Hlavní postavy mého nového fandomu. Kdo čte Padesátku, ví. Vy ostatní se o nich dozvíte ze střípků, ve kterých zkusím představit jejich svět.
Nebo bude historie. Sama nevím.
Uvidíme.