Pěkný večer,
finišujeme, poslední tři témata. Doufám, že tohle sedne.
Pěkné drabblení
Téma pro 28. 4. 2026: Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem.
Toto téma bude uzavřeno 28. 4. 2026 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Metodika počítání slov.
Navazuje na Spiklence.
Mílovými kroky postupujeme vpřed. V přístavu strávil Skřivánek s konvojem opravami a doplněním zásob bezmála měsíc. Hermine zůstala v přístavu a kořistná posádka se vrátila na Skřivánka.
Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy.
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty.
Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.
Tedy tohle mě potrápilo, než jsem v ve sdělení našla nějaký smysl. Nakonec se mi nejvíc zamlouval výklad, že pokud není osoba někde přítomna, tak tam prostě není. Není-li kapitán přítomen na palubě, pak se nachází ve své kajutě. Nachází-li se kapitán ve své kajutě, není radno ho rušit, není-li to nezbytně nutné. Jones by se opravdu ošklivě koukal. A doktor taky. Nacházíte-li se na palubě lodi, nechcete si naštvat lodního chirurga. Nejspíš ho někdy budete potřebovat.
Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem,
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!
Kdybych tady nebyla, Země se dál točí,
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči.
V hrobě by mi chyběla vůně předjaří
a mým dětem maminka, co jim navaří.
Buchty s láskou pečené nebyly by k mání,
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání.
Ještě horší nežli snášet doživotní půst,
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst.
Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní,
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní.
Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.
"Nedávno jsem slezla hrobníkovi z lopaty, vlastně, každej znás už se někdy koukal smrtce na kosu, kdy to bylo nejblíž?"
Klíšťák nezaváhal: "Když jsem se učil u poustevníka bylinkařit. Šel jsem za bouřky sbírat, chvíli na to do chalupy praštil blesk. Bejt uvnitř, bylo po mně."
"Já asi tenkrát jak sem vlez do toho sklepa plnýho ghúlú."
Fleuriot chvíli přemýšlel: "Jednou jsme prolejzali sídlo divnýho mága. Spustili jsme alarm. Pronásledovali nás horem dolem. Doběhli jsme do místnosti se dvěma portály. Kolega vlez do pravého, já vlevo. Objevil jsem se v lese a dobloudil do města. Jeho už nikdy nikdo nespatřil."
Někde si přečetl, že by to mohlo fungovat. Jenže zapomněl, že Misa je prostě Misa :-D
Nemorální praktiky
Nešlo to po dobrém ani po zlém. Prakticky neomylný detektiv tápal. Mučili ji, nezazpívala. Chovali se k ní galantně, ani to ji neobměkčilo. Přece se musí podřeknout!
Pak objevil článek na internetu. Lehce opitá žena prý ztrácí zábrany. Možná to není nejlepší způsob získávání informací, ale zřejmě bude ten jediný vhodný.
A proto teď sedí v baru a křehká blondýnka se opírá o svého zmateného vyvoleného a černovlasý detektiv je zaujatě pozoruje. Teď snad řekne něco kloudného!
„Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem,“ škytne hvězdička a hledá oporu. „Lighte, já tě tak miluju!“
El se zachmuří. Tenhle plán nevyšel.
Odehrávalo by se to v době, kdy Misa ještě nemá zpátky paměť, tudíž i kdyby se El stavěl na hlavu, ona si prostě nevzpomene, že vraždila lidi pomocí zápisníku ;-)
Ach, prekérní situace. Zrušili ti nabídku modelu? Slib pro lidi dneska nic neznamená. Co si počneš? Jistěže ti budu sedět modelem, chlapče. Ale nebudu stát, na to už nemám sílu.
Chci ti usnadnit práci. Nebudu se hýbat, neboj se. Zatímco mne budeš malovat, můžeme si povídat. Měli jsme k tomu tak málo příležitostí. Život se žene jako bystřina. Pravda, já už jsem v etapě, kdy je voda spíš stojatá.
Spolehni se. Budu tady každý den v deset hodin. Určitě. A kdybych tady snad nebyla, už tady nebudu, synku. Smrt mne chytí za ruku a odvede si mne na onen svět.
Odehrává se ve stejné chvíli jako Nahoru a dolů
Slávka pečlivě sbírá rozkutálené prsteny a řetězy a mění je na beztvaré valounky.
Drahoš se od ní nehne na krok. Ostřížím zrakem probodává tmu, sebetišší zvuk vnímá jak výstřel z děla. Dneska o ni málem přišel! Nebýt jeho, neocitla by se v té bitce! Nikdy už nedopustí, aby ji cokoliv ohrozilo.
Jeho mysl však stále zalétá k rodičům. Měl by být s nimi. Ví, co vydlakové dokážou. Pořád má před očima ty strašlivé plameny. Tátovy popáleniny. Mámino vyčerpání. Otřese se hrůzou při představě, že by mohli v boji podlehnout.
„Asi je to všechno,“ šeptne Slávka.
Drahoš už nemá stání: „Poběž!"
Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji.
Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.
Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl.
Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.
Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.
"Ach! Dobré ráno. Tak časný návštěvník! Hosta jsem nečekala."
"I vám dobré jitro, má paní. Odpusťte, že ruším. Měl jsem práci poblíž, a navzdory kuropění jsem již znaven. Chvíli si u vás odpočinu."
"Promiňte, jsme ještě neoděni."
"Nevadí. Ani já toho nemám příliš na sobě."
"Spali jsme totiž. Synka ale probudil lomoz. Copak se venku stalo?"
"Strašlivá nehoda. Automobil a tramvaj... Tolik mrtvých!"
"Ach, jak smutné! Sama jsem měla odjet, víte... Byla jsem však líná."
"Vím. Neželte toho. Kdybyste nebyla tady, už tady nejste vůbec."
"Tedy přeci štěstí!"
"Jistě. Dovolte, jen si vás vyměřím. Pro příště."
"Jak je libo, pane."
Joel-Peter Witkin: Smrt je jako oběd, blíží se.
Z výstavy v DOXu.
Maria vkročí na univerzitní půdu. Za kamenným výrazem dokonale skrývá strach, hlad, zimu i vyčerpání. Ví, že dneska jde o všechno.
Je prakticky bez akademického vzdělání.
Cizinka.
Její sestra dře do úmoru, aby jí posílala peníze na skromný život v Paříži.
Žije v podkroví, kde není v oknech sklo.
Učí se celé noci.
Hladoví.
A přesto ví, že ji přijmou. Někde uvnitř už ví, že tenhle krok je jenom posledním krokem na dlouhé cestě.
Už vyhrála.
Doslala se z Varšavy až do Paříže.
"Madame Skłodowska," ozve se hlas a Maria vstupuje před přijímací komisi.
Ví, že její místo je tady.
Protože kdyby Marie budouci Curie nebyla přijata do Paříže, nebylo by jí nikde vůbec, protože žádná univerzita na světě neměla takové podmínky, jako tehdy Sorbonna.
