Hotel U devíti koček

„Nechápu, proč tě mám vůbec ráda.“
Vyčítavý hlas se nesl prostorem. „To je pořád dokola. Ráno vstávám, ty se ani neuráčíš rozloučit. Přijdu z práce, válíš se na kanapi, pomalu ani neotevřeš oko. Buď se někde povaluješ, nebo si hraješ ty svý pitomý hry. Jo, umíš přijít na jídlo, perfektně. Hlavně když ti ho strčím až pod nos. Proč já si tě vlastně vůbec pustila domů? Ani na víkend pomalu nemůžu odjet, prvně děláš vyčítavý pohledy, pak abych si tě ještě usmiřovala.“
Kocour líně vstal, protáhl se, dotknul se soucitně její ruky.
„Ve tvé kůži bych opravdu být nechtěl,“ zavrněl.

Ten dům stál opravdu za to. Starý, ale rozložitý, pevný v základech, v jeho zdech byl stále cítit genius loci jeho bývalého majitele, rozmarného malíře. „Tady bude kuchyň a tenhle pokoj je jako dělaný pro děti,“ švitořila budoucí majitelka.
„Je tu jeden problém,“ ozval se realitní agent. „Bývalý majitel měl kocoura a vymínil si, že kocour tady musí dožít.“
„Jako tady? Vevnitř? Ani náhodou!“ ohlédla se švitořilka. „Kudy do sklepa?
„Tudy,“ ukázal zneklidněný agent. Pak už jen slyšel ránu a nářek.
Jako obvykle. Odmítnou kočku, už houká sanitka a smlouva zas nikde.
Černý kocour za oknem potměšile přivřel zelené oči.

Kde jen může být? Vždyť tu ještě před pár dny byla… Moc mi chybí, sestřička. Vyrostli jsme spolu. Za mrazivých nocí jsme se hřáli. Hledám ji celé dny. Cítím její vůni, vím, že tudy přednedávnem prošla. Musí tu někde být, přece by ode mne neodešla. Budu hledat, dokud ji nenajdu. Vím, občas ráda bývala sama. Ale vždycky se vrátila… tak kde je? Tady byla naposled. Ještě ji tu cítím, ale dál už stopy nevedou. Cítím ale něco zlého, kovovou pachuť krve. Co se -
Poslední, co kocourek uviděl, byly kola vlaku a kousek nebe.
Neviděl plačící ruce, které ho potom pohřbívaly.

Už ho zase slyším.
Plíží se kolem. Vím to.
Ještě ho nevidím, ale je tu. Jako včera, jako před týdnem. Nedá si pokoje.
Čekám v naprosté nehybnosti, svaly napjaté, připravený k akci.
Teď zastavil.
Je na kraji zahrady, váhá. Tuší, že tu někde jsem a čekám.
Nervozita stoupá a mé tělo se chvěje nedočkavostí. Slyším první váhavý krok, druhý...
Jeho touha je silnější než on. Tohle je ale můj pozemek a moje jídlo. A moje taky zůstane! Pak to jde ráz na ráz. Tasím. Skok, náraz a křik.
Nahoře se rozletí okno:
„Zatracený kocouři! Kdo má v tom jekotu spát?“