Vlkodlak na kraji města

Kouzelník je ve vlčím revíru cítit na míle daleko. Už několik desetiletí nedošlo k žádnému excesu, ale vlčí paměť je prastará. Pohrdání, vraždy, oheň. Ten pach přináší smrt. K údolíčku uprostřed Lužických hor se stahují dvě smečky, jedna z Ojbína, druhá z Krompachu. Dvojnozí i čtyřnozí se kradou nocí k rozbořenému mlýnu, kde jeden z nich už týden přebývá.
Dlouho vyčkávají před dveřmi, jejichž skulinami prosvítá mihotání svíčky. Pak se zevnitř ozve unavený hlas. “Pojďte dál. Takhle to přece nemůžeme nechat.”

Hans Preussler (1885 - 1977). Budečský absolvent (1905). Hlavní iniciátor dekriminalizace vlkodlačí populace a jejího výmazu ze seznamu “magických zvířat”.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Poslyš, mladý vlku, co je prvním zákonem, který musíš znát. Lov je závazek. Co ulovíš, musíš pozřít.
Ve chvíli, kdy skloníš čenich k zemi, nasaješ stopu a dáš se v běh, uzavíráš se svou kořistí smlouvu. S každým krokem, skokem, tepem srdce se zavazuješ tomu, kdo před tebou prchá, že jeho smrt nebude zbytečná.
Až se naposledy vzepne pod tvou tlapou, jeho oči se zeptají: Potřebuješ mě a pozřeš mě?
A ty odpovíš: Potřebuji tě a pozřu tě. A splníš svůj slib.
Je správné lovit s radostí.
Je zvrhlé lovit pro radost.
Každého, kdo tak učiní, vyženeme ze svého středu.

Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, po prašných cestách, pořád dál k jihu.
Na vozech, s ranci, pěšky, dobrodruzi, chudáci, opovrhovaní.
Míří do Banátu, do Senje, na Velebit. Míří na Vojenskou hranici.
Dostanou kus půdy, osvobození z daně. Vrchnost přimhouří oko nad tím, co neodpouští ve Vídni, v Brně, v Praze. Když budou střežit zemi před Turky. Když zformují pluk, až je císař povolá. Když zemřou, kde jim řekne.
Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, zakládají vesnice na dostřel osmanských děl. Orají pole, vychovávají děti.
Ti, kteří museli jít. Kteří nemají co ztratit.
Tajní luteráni. Bezzemci. Kriminálníci.
Vlkodlaci.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoustá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.