Autorův výběr 2014

Začne to nenápadně. Drobná prasklinka v dokonale hladkém povrchu.
Rozšíří se, ani se nenaděješ.
Najednou jich je nějak mnoho.
Rozpad probíhá od okrajů. Nejdřív pomalu, potom čím dál rychleji. Snaha o údržbu chvíli přináší výsledky, zdá se. Pak ale přímo uprostřed... hluboká trhlina, ze které trčí strom.
Někde na krajnicích vyroste vřes, jinde se plíživě objeví rašelina. Jarní záplavy odnesou část podloží, ve vozovce se vytvoří hluboká puklina. Jinde se nakupí takřka neprůchodné kry.
Nezůstanou dlouho.
Hojivá síla přírody je neskutečná. Kde dříve panovala šeď, vládne teď záplava barev.
Zelená, hnědá, rudá... živá.
Krajina svlékne kůži asfaltu a oddechne si.

Vítr šustil listím, rozechvíval jezero. Od země stoupal lezavý chlad. Brzy začne rána vítat jinovatka.
Ležel na okraji lesa, vyčerpaný, lhostejný. Hlad mu svíral útroby a zatemňoval mysl. Najdou ho? A co? Kdyby mu teď nakrásně Červíček přilezl pod čumák, beze všech dramatických gest by ho prostě sežral.
Z trávy na něj svítily dva body ve tmě, veliké žluté kočičí oči. Sněz si mě, šeptaly.
Kocour přistoupil až k němu a pátravě se mu zadíval do očí.
Ty víš, že nejsem pes, uvědomil si užasle. Kocour zamrkal.
Pak odběhl, a když se vrátil, táhl za sebou kuřecí stehno z kuchyně.

Zapálil si a klidně se uvelebil. Baloun mu sežral oběd, ale proti starostem se Švejkem byl prázdný žaludek ničím.
V tu ránu vběhl do kanceláře Švejk.
„Ani nezačínej se svým:»Poslušně hlásím«, mizero mizerná.“ vyštěkl nadporučík Lukáš.
„...“
„Že se nestydíte, Švejku. Takhle se ztratit. Za zaběhnutí vám hrozí polní soud. Víte to, Švejku?“
Švejk zapanáčkoval a podíval se na nadporučíka psíma očima.
Nadporučík pohladil Švejka po srsti a řekl: "No jo, ty chlupáči, já už se na tebe nezlobím, ale vícekráte mi neutíkej!". Nasadil jezevčíkovi vodítko a oba vyrazili na špacír k magacínu, kde se fasovaly konzervy pro důstojnické psy.

Přetáhne si kapuci teplákovky přes hlavu. Sedí na zemi, zády se opírá o lampu. Začíná kapat, jarní déšť provoní vzduch. Kandelábr mění barvu ze světle na tmavě zelenou a jeho chrání před nejotravnější vlhkostí. Tvář schovává v dlaních. Přes náměstí proudí davy lidí. Slyší je, ale nevnímá. Pro ně taky neexistuje. Třese se. Zimou, strachem. Bojí se, jako by mu znovu bylo dvanáct. Co na tom, že mu táhne na šestnáct. Když máma není doma a její přítel otevře dveře do jeho pokoje, je z něj zase malý kluk. Špinavým rukávem si setře slzy. Nikdy víc už se tam nevrátí.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

Colt Anaconda ráže .44 Magnum. Je krásný, ale v mojí ruce působí zvláštně. Asi jako já sám uprostřed podzemní střelnice MI6, kde to štiplavě páchne střelným prachem a rozpouštědlem.
Natáhnu kohoutek. Z vedlejšího stanoviště se vykloní hora svalů, podívá se na mne, na zbraň a odfrkne si.
Zamířím na papírovou figurínu před sebou a na krátký moment je z kancelářské krysy agent s povolením zabíjet. Přesunu prst na spoušť. Nádech.
Jaké asi je mířit na člověka?
Zpětný náraz málem přerazí kancelářské kryse nos.
007, co s tímhle chcete proboha ulovit? Tank?
Senzor otisků prstů na rukojeti každopádně funguje. Test ukončen.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."