Kvak a Žbluňk

Kvak a Žbluňk šli ven.
„Mám rád vycházky,“ řekl Kvak.
„Pokud je pěkné počasí,“ doplnil ho Žbluňk.
„A co se ti nelíbí na nepěkném počasí?“ divil se Kvak.
„Jeden se zmáčí a zablátí a není to vůbec příjemné.“
„Žbluňku, ty jsi mi obojživelník k pohledání. Vždyť máš vodu ještě radši než procházky. A šaty se dají vyčistit.“
„Když mně je pak vždycky jako studenokrevnému tvoru hrozná zima.“
„Dobrá. Tak jestli dnes na výletě zmokneme, zvu tě k sobě na výborný kořeněný čaj, Ten tě určitě zahřeje. A kdyby to bylo málo, půjčím ti deku.“
„Tu tvoji hroznou deku s čápy?!“

Želva, ještěrky, had, vážky, polní myš i Kvak se smáli.
Žbluňk vypadal v plavkách opravdu legračně.
Nejhezčeji ze všech se smála polní myš.
„Směješ se nejhezčeji ze všech, polní myši,“ řekl had.
„Já vím,“ řekla polní myš.
„Mohli bychom být kamarádi,“ pokračoval had.
„Ty jsi nějak hrr,“ odpověděla polní myš, „sotva se známe!“
„Kamarádství nevzniká mezi těmi,“ řekl had, „co se znají, protože to už jsou kamarádi. Kamarádství vzniká mezi těmi, co se neznají.“
„To máš pravdu, hade,“ řekla polní myš, „ale mým nejlepším kamarádem je šnek, pošťák.“
„Takže mám smůlu?“ zeptal se had.
„Takže máš smůlu,“ odpověděla polní myš.

"Ahóój, Kvaku," volal Žbluňk.
Nikdo se neozýval.
V domečku nikdo nebyl.
Rozběhl se ke studni.
Tam byla jen převrácená konev.
"Kvakůů," zakřičel.
Naslouchal.
Sluneční paprsky si razily cestu tichem.
"Kde může být?" přemýšlel žabák.
"Tamhle je," zakřičel.

Kvak ležel na zádech, ruce pod hlavou, v puse stéblo trávy. Nic neříkal. Díval se na něho, ale neviděl ho. Oči měl divně lesklé.

"Jejda, nestůněš?" obával se Žbluňk a sáhl kamarádovi na čelo.
Kvak se vymrštil.
"Tys mě vylekal," vyjekl.
"Co je s tebou?" nechápal Žbluňk.
"Nic, jen jsem snil, jak hezké by bylo, kdybys byl můj oddaný sluha," usmál se Kvak.

Kvak a Žbluňk seděli u rybníka.
„To je nuda,“ zívl Kvak. „Co budeme dělat?“
„Mám nápad,“ řekl Žbluňk. Sebral kamínek a hodil ho na hladinu.
„To jsou krásné žabky,“ obdivoval Kvak.
Žbluňkův placáček poskakoval po hladině. Tam, kde se odrazil, se rozvlnila kola.
„Úžasné! Kolik jich je? Rychle počítej!“ volal Žbluňk.
„Cože?“ Vystrčily hlavy žabky. „My se vám líbíme?“ nadšeně se radovaly a ze široka se usmívaly.
„Nééé, nerušte mé kruhy!“ dupnul nohou Žbluňk. „Rychle se zase ponořte! Ať už vás nevidím!“ rozzlobeně křičel.
„Jedna, dvě,“ dopočítal krasavice Kvak.
„Šidíš mě!“ řekl dotčeně Žbluňk. „Tak málo žabek hodíš leda ty.“

„Žbluňku, pojď ven!“ volal rozjařeně Kvak.
„Hmrrr,“ zamručel Žbluňk.
„Svítí sluníčko,“ radoval se Kvak.
“Ále, co tam budu dělat?“ mračil se rozespalý Žbluňk.
„Budeme cvičit.“
„To ne,“ zívnul.
„Proč ne? Sport je zdravý. Posiluje svaly a chuť k jídlu. Jdu se převléknout. Až přijdu, ať už jsi ve sportovním.“
Ropušák se zmátožil. Sotva si navlékl tepláky, už Kvak bušil na dveře. „Tak co je s tebou?“
Žbluňk rozvážným krokem vyšel ze dveří. Oba se začali smát.
„Čemu se směješ?“
„No vypadáš v těch leginách jako baleťák. A čemu se směješ ty?“
„Těm staromódním teplákům. Vypadáš v nich jako tvůj prapraprapraprapraprapradědeček.“

Žabák chtěl zapůsobit na druhé. Vypnul hruď a dělal nejdelší skoky, jaké uměl.
Sklidil potlesk.
Myš otevřela ústa překvapením. „To já nedokážu.“
„To bych řekl,“ naparoval se Kvak. „Teď vám ukážu, co nikdo z vás neumí.“ Soustředil se a vyskočil, co nejvýše dovedl.
„Óó“, hlesli přihlížející a zahanbeně se začali trousit pryč.
Kvak se rozhlédl. „Žbluňku, kde jsou všichni?“
„Už se nechtěli dívat.“
„Proč? Tolik jsem se snažil.“
„Snažil ses vypadat lepší, než jsou ostatní. Kdyby tu byl klokan, strčil by tě do kapsy.“
„Co teď?“ zesmutněl Kvak.
Žbluňk ho dobrácky poplácal. „Ukaž, jaký jsi doopravdy a nechlub se tím.“

"Pssst...", významně přiložil ukazovák na rty.
"Tiše, opatrně našlapuj, Kvaku. Víš, že naše mise je tajná."
"Vždyť se snažím," hlesl Kvak.
"Neslyšel jsi písknout myš?" obával se Žbluňk.
"Asi ano. Opatrně, ať větvičky nepraskají. Nesmíme se prozradit."
Tak se Kvak a Žluňk prodírali kradmo lesem.
Kuku, kuku.
"Fuj, to jsem se lekl."
"Neviděla nás?"
"Ne, hlavně nedělej rámus."
Začalo se stmívat.
Hůůů.
"Zatracená sova! Vzbouří celý les."
"Neřekls to nikomu, viď?!" ujišťoval se Žbluňk. "Nikdo to nesmí vědět."
Nepozorovaně došli na mýtinu. Tam si s ulehčením oddechli. Dokázali to.
"Pěkně vás vítáme," volala všechna lesní zvířátka a vystoupila z úkrytu.