Žabky

Kvak a Žbluňk seděli u rybníka.
„To je nuda,“ zívl Kvak. „Co budeme dělat?“
„Mám nápad,“ řekl Žbluňk. Sebral kamínek a hodil ho na hladinu.
„To jsou krásné žabky,“ obdivoval Kvak.
Žbluňkův placáček poskakoval po hladině. Tam, kde se odrazil, se rozvlnila kola.
„Úžasné! Kolik jich je? Rychle počítej!“ volal Žbluňk.
„Cože?“ Vystrčily hlavy žabky. „My se vám líbíme?“ nadšeně se radovaly a ze široka se usmívaly.
„Nééé, nerušte mé kruhy!“ dupnul nohou Žbluňk. „Rychle se zase ponořte! Ať už vás nevidím!“ rozzlobeně křičel.
„Jedna, dvě,“ dopočítal krasavice Kvak.
„Šidíš mě!“ řekl dotčeně Žbluňk. „Tak málo žabek hodíš leda ty.“