DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2020. Téma: Fanfiction - Totální krach

Strašně se snažil. Projevovalo se to tak, že zuřivě pobíhal kolem (užasla by, kdyby zrovna tohle nedělal), mumlal si pro sebe tak rychle, až zcela nesrozumitelně (to má nacvičené moc pěkně), chaoticky popadal jeden kus nářadí za druhým, tahal za páčky a tiskl tlačítka (a tohle už taky dovedl k dokonalosti!), několikrát se zatvářil jako raněné štěně (tohle odmítla komentovat) a nakonec frustrovaně vykřikl něco, čemu bohužel pro skotský přízvuk vůbec nebylo rozumět.

"Tak co, spokojená?" zeptal se pak.
TARDIS slastně zavrněla.
Oba věděli, že by ten chameleoní okruh mohl spravit, kdyby chtěl.
Ale tenhle rituál měl prostě svoje kouzlo.

Draco to věděl od chvíle, kdy se poprvé potkali. Věděl, že Harry bude hrát v jeho životě důležitou roli.
Zpočátku si však nechtěl přiznat, že to bude role nejdůležitější.

Až nakonec pochopil. Pochopil, že nenávist je často jen potlačovaná láska, že jejich příběh byl vepsán ve hvězdách od počátku věků.

Věděl přesně, co teď musí udělat.

Jenomže pak…

---

„Nerad vám to říkám, ale ten konec musíte přepsat. Už takhle mají v některých zemích problém, že se ve vašich knihách objevuje magie. Ale aby byl hlavní hrdina gay? To by neprošlo…“

„S někým ho ale spárovat musím. Tak co třeba… Ginny?“

Zatímco venku tančily hrozivé zelené plameny, Ser Dontos se svíčkou v ruce stoupal po točitém schodišti. Tohle byla ta chvíle, kdy bylo možné pomoci své mladé Jonquil k útěku. Nemohl se dočkat, až se z šaška stane opět rytířem.
Konečně byl nahoře. Otevřel dveře a zůstal zkoprněle stát. Komnata byla prázdná. Kromě mihotavých světel vkrádajících se dovnitř oknem ani nejmenší hnutí. Jen na podleze ležel špinavý zakrvácený kdysi bílý plášť, ale po lady Sanse nebylo ani památky.
Ta mezitím, s ohněm sevřeným hlavním městem za zády, ujížděla tmou na uhlově černém válečném oři s docela jiným Florianem. Konečně v bezpečí.

„Vykašlu se na to, opravdu vykašlu!“ soptila. „Jedna mu vaří, pere, žehlí, cylindr napařuje, boty leští... A on? Nevděčník nevděčná!“ Přešla několik kroků sem a tam. „Pořád jenom někde poletuje. A prý: odpust, panenko, zdržel jsem se. Odpust, panenko, to ten či ten kumpán kdovíodkud mne svedl... A já husa hloupá mu to vždycky sežrala. A ještě ho litovala. Obkládečky na čelíčko dávala, aby hlavinka nebolinkala. Prdlajz! Ať se neopovažuje strčit sem už ani nos, záletník jeden! Že já hlupačka jsem si raději toho štramáka Ibrahima nevzala!“ Maková panenka si sbalila uzlík a na louce ji už nikdy nikdo neviděl.

"Kdo jsi?"
Kdysi tu otázku kladly kruté oči. Neodpovídal. Přestaly se ptát. Dlouho předtím, než ho nechaly samotného v temnotě.
Temnota.
Kdysi dokázal vidět její odstíny, rozeznat den a noc v nejhlubší chodbě hory.
Hora?
Kdysi mu na ní záleželo. Byla na mapě.
Mapa a klíč.
Kdysi znamenaly poslání. Byly tím posledním, co zbylo v jeho rukou.
Zbylo?
Kdysi měl ještě něco. Kov, obtáčející jeho prst, šeptající slova o rodu a domovu.
Rod? Domov?
Kdysi se rozhodl pro ně přežít. V jeho mysli zůstal jen otec a syn.
Syn.
"Dej to mému synovi," přikázal vlídným očím, jako král.
Jméno zapomněl.

Prohledal celou bohatě zařízenou místnost, bez úspěchu. Vyzkoušel všechna obvyklá a neobvyklá místa, ale tajná skrýš s dokumenty nikde.
"Jak jsi na tom s tou truhlou?"
"Snažím se! Takový zámek jsem ještě neviděl."
Jeho společník vztekle zacloumal zaseklým šperhákem a ten se zlomil.
"No výborně."
"Sakra, někdo jde..."
---
Hlava mu třeštila, cítil chlad a odér tělesných tekutin.
"Jak je ti?" Silné paže mu pomohli opřít se o kamennou zeď.
"Už mi bylo i líp," odhrnul si blonďatý pramen z očí a rozhlédl se po cele. "To jsem zvědavý, jak nás odsud dostaneš."
"Proč já?" zeptal se s nevinným úsměvem Seregil.

Jingyiho svět přestal pracovat. Systém spadl. Lan Jingyi nemohl uvěřit svým očím, a zcela výjimečně se nezmohl na slovo. To přece není možné! Hanguang jun by nikdo nepodvedl seniora Wei! Ale tady, přímo před jeho očima, se sám vinul k tomu neznámému muži. Byl ještě krásnější než tělo, které senior Wei po svém znovuobživení obýval. Je toto snad důvod, aby jejich manželství zkrachovalo? Ale vždyť na něj čekal třináct let!

Lan Jingyi se tak propadal v myšlenkách, že nepostřehl když se k němu připojil Lan Sizhui "Xian gege." pronesl se zatajeným dechem, slzami v očích, avšak s úsměvem na rtech.

Otevřeme si kavárnu, říkala, budeme spolu trávit spoustu času, říkala.
Harold se povaloval na pultě a naštvaně sledoval Jane, svou nejlepší kamarádku a obchodní partnerku, jak švitoří se zákazníky snad u každého stolu. Moc jí to sluší, ale o to nejde. Proč mu to musí pořád dělat? Bavit se s cizími lidmi, když už jednoho dokonalého člověka má!
Do kavárny vstoupila zákaznice. „Dobrý...“
„Zrovna zavíráme! Navždy. Totální krach!“ spustil a s každým slovem ji zatlačoval blíž a blíž ke dveřím. Utekla.
Vrátil se k pultu a svému oblíbenému hobby. Už zase si zastrčila vlasy za ucho! Tohle bude těžká směna.

Nadešel den technické údržby sodorských lokomotiv.
Tomáš vjel do depa, kde na něj čekal technik Rabastan. Na ostrov dorazil nedávno, ale už se prokázal být platným členem týmu, když Gordonovi vyčistil brzdy. Šlo o drobnost, ale brzdy největší a nejrychlejší lokomotivy pracovaly proti nejsilnější setrvačnosti.
Na prohlídku Tomáše se Rabastan těšil ze všeho nejvíc. Chtěl se ho na tolik věcí zeptat a spřátelit se s ním, ale Tomáš ani nezapískal na pozdrav. Udělal snad něco špatně? Nechce se s ním Tomáš kamarádit? Rabastan mlčky prováděl kontrolu, dokud nezjistil, že Tomáš má píšťalu zanesenou nečistotami a docela nefunkční. Ulevilo se mu.

Provázet Společenstvo se rozhodl o své vůli, avšak nechtěl jít až do země Temného pána. Chtěl se odpojit cestou.

Avšak Prsten jej vábil.

On to netušil. Toužil totiž pomoci svému národu, vznešenému Gondoru, který stojí jako hradba západu proti stále mocnější Temnotě.

Chtěl pomoci. Své zemi i tomu, kdo nese Jeden prsten. Vždy pomáhal.

Teď měl na dosah pomoc největší. Takovou, která by zachránila jeho lid. Ale ta pomoc nutila k temným myšlenkám.

A nakonec jej donutila i k temnému činu.

Ze svého omylu však prohlédl a znovu se stal plnohodnotným členem Společenstva.

Proto velebme Boromira, neboť svou chybu odčinil.