Jája a Pája

V pruhovaných peřinách se krásně usíná, když děda Lebeda tiše vypráví. O lodích a kapitánech, o hvězdách a navigátorech, o mořích teplých jako dech, o podvodních lesích, co nejsou stromy, ale miliardy malých tvorečků, o létajících rybách a zvířátkách sasankách, které jsou jak okvětní plátky. Až Jája i Pája klidně usnou.

A děda Lebeda vyjde na zápraží a dívá se na hvězdy a vidí v nich svého Tondu, který chtěl plout pod Jižním křížem, a teď pod ním navždy spí. A vidí i jeho ženu, která neunesla ten žal. „Nezklamu vás, milovaní,“ slíbí nebi potisící, „vychovám z nich dobré lidi.“

Po čele spáče přeběhl stín,
to duše pláče pod tíhou vin.
A noční můry už drápy si brousí,
k tanci se chystají, radosti rdousí.
Vrah tiše sténá, zlé sny ho mučí,
v nich jeho oběti útrpně skučí.
Zločiny krvavé nedaj mu spát,
v duši splín, černý blín, oběť měl rád.
Srdce svírá krusta ledu,
do cév proudí kapky jedu.
Neodsouzen, za své hříchy náležitě nepyká,
pocit viny hrdlem stoupá, zločinec se zalyká.
Čelo se orosí a víčka chvějí,
jen noční můry se ďábelsky smějí.
Vyděšený probudí se, ač je ticho v domě,
"já věděl, že řezničina není práce pro mě."

"Nikam se mi nechce, Pájo. Co kdybychom dnes zůstali v peřinách?" špitl Pájovi do ouška Jája. Rozverně vzal Pájův ušní lalůček do zubů a dýchl mu do ucha.
"Jájo, Jájo, jako bys zapomněl, co nám stále říká děda Lebeda..." oponoval Pája a otočil se k němu čelem.
"Když já bych chtěl ještě pár chvilek s tebou. Tady. Pod dekou. Za kamny. V teple. Nechci ještě vstávat. Ne dnes, chci ještě chvilku snít..." zavrněl Jája a už schovává svou hlavu pod peřinu.
"Ranní ptáče dál..." nedořekl Pája
"...ty jsi mi ale ptáček." odhodil peřinu Jája a vesele se na Páju vrhl.