Pohádky

Krev mu stékala do očí, pravou ruku ošklivě popálenou. Snažil se vstát, ale rozdrcené noha mu bránila. Jako by to nestačilo, ta přerostlá ještěrka se začala vychloubat.
"Kdepák, kam vy, lidičkové, na nás draky. Si myslíte, že když se navlečete do železa, vyzbrojíte mečem, že nás přemůžete levou zadní. A to jen proto, že chci poctivou platbu, za to, že vás nebudou otravovat jiní draci. Co je jedna rozmazlená holka, proti deseti letem klidu?
Ne, vždy se najde jeden pitomec, co si myslí..." nedořekl. 

Uťatá hlava se kutálela jeskyní.
"To už se nedalo poslouchat," ucedila princezna s mečem v ruce.
 

Žil, byl jeden král, který velmi dobře kraloval. Země prosperovala.

Jednou, když měl král významné výročí vlády, poddaní se mu přišli uklonit a každý na důkaz toho, že si krále váží, mu něco daroval.

Mezi nimi se objevil cizinec, který nechal králi vybrat si mezi obyčejným, dřevěným kalichem a nádherně zdobeným kalichem ze zlata.

Král byl však ješitný, a tak zvolil číši zlatou a do komnat si ji nechal donést.

Každou noc, když král spal, mu číše do ouška hadím jazykem šeptala a postupně připravovala krále o rozum.

Otrávená slova krále ovládla natolik, že se odpoutal od skutečného světa. Zešílel.

„Páni, co se loví na tohle?“ Ukážu na tuří hlavu.

„Obří mořský had. Už je zamluvená,“ zabručí prodavačka. „Jedním bohem,“ dodá, jako bych se chystala ten kus mršiny ukrást.

„Zlatá jablka?“ žasla jsem.

„Osvědčený zboží.“

„Při rybolovu jdou ke dnu.“

„Onehdy s ním jedna přišla k žabímu princi,“ odpoví prodavačka, jako by to bylo nějaké terno.

„Potřebuju něco pro sestru proměněnou v rybu. Něco neinvazivního.“

Podá mi sadu jemných háčků. „Způsobí minimální piercing. Ale jestli jste ji zaklela vy, radši ji nechte plavat. Nedopadá to dobře. Co návnada?“

Nahmátnu v kapse žvýkačky, na kterých ségra ujížděla.

„Mám. Osvědčený zboží,“ odpovím.

Ztráta srdce s tím, jak člověk roste, představuje čím dál větší probléme.

Až nezbývá než jít sedm mil přes hory, doly.

Hlavní je vzít s sebou schopné hudebníky, kteří se postaví na palouk a dají se do hry.

A nedají se jen tak na útěk.

Protože jí to nikdy nedá. Když zaslechne skočnou melodii, ustane v práci, nohama začne podupávat do rytmu a pak opustí své složité krajky, neprostupné sítě.

Vyjde ven na palouk a začne tančit.

Mezitím se musíš vplížit do jejího domu a vzít si srdce zpět. Možná získáš i srdce někoho jiného.

Pospíchej, dokud Pavoučí dívka tančí.

„Princezno,“ spustil čaroděj. Dal si záležet, aby mu temný plášť zavlál v náhlém poryvu vichru, „přišel jsem požádat o vaši ruku. Jen vy jste jí hodna. Položím vám k nohám království... říše… samotné HVĚZDY! Stanete po mém boku korunovaná nocí a –“

„Fajn,“ řekla princezna.

„… a nocí…“ Čaroděj se nechal rozhodit narušením obvyklého scénáře. Tak dlouho si ho cpal do hlavy!

„To můžeme přeskočit. Všichni do mě ryjí, že zůstanu na ocet. Můžu za to, že ženiši hynou nebo se rozhodnou pro výhodnější spojenectví nebo se prostě sprostě vytratí?“

„Ale…“

„Žádné ale,“ řekla rozhodně.

Zhynuli ti nápadníci přirozenou smrtí? napadlo čaroděje.

Velice záleželo na tom, kdo bude chtít pohádku tentokrát.

Kluk, kterého si matně pamatovala z jejich ulice?

Bratr, kterého si nepamatovala vůbec?

Možná král, který ji ráno nechá stít.

Nebo si její posluchač nebude jistý, jakou podobu na sebe vzít, a bude se plazit místností nebo číhat v rohu jako nepopsatelná věc z jiného světa.

Ó, kéž jsi dnes v dobrém rozmaru, záhadná entito 28, která nasloucháš hlasu malé vypravěčky.

Buď milosrdná ke své laboratorní spoluvězeňkyni, když poplete pohádku o cestovateli v čase a jeho věrném psu, který byl samozřejmě robotický, ne živý.

Už dlouho nespala. A docházejí jí příběhy.

Loupat perníček se jim zachtělo, pacholkům nevycválaným. Ale to se přepočítali. Hezky do klece s nimi. Do úplňku času dost, krásně si je vykrmí a bude hostina. Mohla by pozvat kolegyni ze sousedního království, dlouho se neviděly.

„Nemám hlad,“ zavrtěl hlavou chlapec.

„Zeleninu byste neměla, milá paní?“ tázala se dívenka.

„Co to na mě zkoušíte? Perník vám najednou není dobrý?“ čílila se.

„A povíte nám k němu pohádku?“

„Tu o zlé ježibabě, která uvěznila hodné děti. Znáte ji?“

Začala jí z nich třeštit hlava. Dnešní mládež není, co bývala. 

Vážně zauvažovala, že je pustí a uklohní si zase kořínkovou polívku.

Stáli před ním nastoupení tři. Tolik si sobě podobní a přesto každý jiný. Všichni s bledou kůží a ohlými zády, oblečení do stejných omšelých fráčků. Ten prvý měl kostkovaný slunečník a brejličky. Druhý s pruhovaným slunečníkem měl ježatou bradku. Třetí se slunečníkem beze vzoru byl asi o jedny podrážky bot vyšší.

Slunce se jim nejprve do slunečníků opíralo beze slova.

„Nu,“ promluvilo nakonec, „tak kterýpak z vás letos sečetl nejvíce čísel?“

Poslední úředník se zarděl a odklopil slunečník.

Druzí dva si povzdechli. Smůla. Na nejvyšší ocenění si počkají nejméně jeden další rok.

Slunce se k němu sklonilo s našpulenými rty.

Červená Karkulka zabušila. Když uslyšela zavrčení, otevřela.

„Krásné Vánoce, babičko,“ zahlaholila a strnula.

Babička se rozvalovala v posteli, stromeček převrácený, cukroví rozházené po podlaze…

„Babičko, proč tu máte takový čurbes?“

„To abych se cítila jako ve stáji.“

„A babičko, proč se válíte v posteli?“

„To abych si připadala jako v jesličkách.“

„A babičko, proč máte srst a čenich?“

„To je kukuč Josefa! Jezulátko bylo po tatínkovi!“

„Jenže Josef byl jen opatrovník,“ namítla.

„Nějaká chytrá! Za to tě sežeru!“

Vlk vyskočil, rozevřel tlamu, ale ocelí vyztužený košík, jej knokautoval. 

„A teď vyvrhneš babičku a všechno uklidíš, nebo přijde Herodes, tedy myslivec!“

Člověk se nemá setkávat se svými idoly.

Někdy na ně narazíte po letech, když už jste zapomněli, že jste nějaké idoly měli.

Vždycky jste si ale mysleli, že fungují na základě jistých pravidel, že temné pozadí, které provází každý jejich čin, skrývá obratné loutkoherce, bez jejichž vedení by idol neudělal krok.

Bez nápovědy cizího hlasu by sám nevydal ani hlásku.

Proto nás překvapilo, když jsme oba načapali na cigáru za místním kulturákem. V celé jejich zeleno-oranžové nádheře.

Dočista vykolejený jsem vyhrkl: „Ať si nezapálíte srst.“

„Hele,“ řeklo Jů varovně.

„Kamarádi,“ zasáhlo Hele, „máme vás rádi, ale teď máme sakra pauzu.“