Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

Zapadlo slunce.
A se světlem zmizela i naděje.
Vyválela se v blátě, prošla ohněm v kopřivách.
Jednou nechtíc a dvakrát z trestu.
Takový návrat k přírodě si nepředstavovala.
Kliku a železné dveře uvítala s úlevou.
Otevřela a došlápla na hrubou betonovou podlahu.
"Nehýbej se."
Ledová voda z požárních trysek mrazila.
Proud z hydrantu srazil na podlahu.
Se špínou odpluly i poslední zbytky důstojnosti.
Kdosi ji zvedl, jemné ruce a něžné doteky.
Teplo.
Hladká podlaha.
Matrace.
Bezpečí?
Někdo ji utíral, bezpočet suchých, voňavých hadříků.
Přidaly se i mazlivé ruce.
Chvíli na to vykřičela do masky celý den.
Bolest, zoufalství i vzrušení.

"Pozor! POPLACH!!! Havárie!"
"Rychle, musíme zmáčknout ten čudlík! Ten velkej čudlík, honem!"
"Já jsem zapomněl kterej!"
"Ten největší, přece, ty... !"
"Už to je."
"Kde mám dýchavicí přístroj? Nemůžu najít svůj dýchavicák!"
"Tady je, Elvisi. Nechals ho pod postelí."
"Díky, Penny. Dobrý, můžem!"
"Tšššssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss."
"Dobrá práce, lidi, ještě odkouřovat a můžeme se vrátit na stanici."
"Jasně, musíme zrecyklovat ten smrad."
"Recyklujeme, veliteli. Už to bude... Uáááááá! Padáááám!"
Vařím v kuchyni, děti si hrají ve svém pokoji s lego panáčky. Nevidím sice, co dělají, ale mám to v přímém přenosu.
Je to taková akční dada sci-fi rozhlasová hra. Poslech na vlastní nebezpečí.

Hvězda smrti se otřásla.
Kdyby koule měla základy, pak by se tak dělo právě v nich.
Uháněli chodbou. Prchali před požárem.
Jejich cesty svedl dohromady potměšilý osud.
Jízlivý skřet, jenž se škodolibostí lámal v pase.
Kuchařský droid ze sto třicáté sedmé paluby a univerzální uklízečka z dvě stě šestnácté se střetli na křižovatce chodeb.
„Kam teď?“ vypískl nešťastný kuchtík.
Ale mechanická baba si věděla rady.
„Za mnou!“ zavelela s rozhodností generála.
Přivolala turbovýtah. Postrčila kuchtíka do kabiny. Vzápětí se propadli do nitra Hvězdy smrti.
„Schováme se v komoře za hlavním reaktorem,“ zacvrlikala vítězně. „Tam nám bude líp než za pecí!“

Sice i pro dubnové drabble píšící šílence platí, že březen - za kamna vlezem, jenže to je asi tak všechno. Duben, ještě tam budem? Ani omylem, tato v zimě hybernující stvoření už v dubnu vylézají, jako klíšťata se přisávají k počítačům a píší jedno drabble za druhým. Jejich o měsíc zkrácený odpočinek zvyšuje jejich už tak vysoký kvocient šílenosti, že nejsou schopni myslet ani dělat něco jiného a jejich hlava produkuje neuvěřitelné nápady. Pořád píší a nestíhají během dubna doshromáždit k normálnímu životu potřebné teplo.
A až bude po dubnu? Pak už znova za kamna hold nevzelem, to už prej netopí...

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.
Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.
Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.

Honza si myslel, že vyrůstal v největší díře na světě. V podstatě měl pravdu. Malebná vesnička v Podkrkonoší. Do kina desítky minut v autobusu, veškerou kulturu představovala místní cimbálka a pionýrská vedoucí, která nepochopila, že její čas už skončil.
Neuměl si představit, co by mu mohlo chybět, když začal studovat v Hradci. Pak nastala zima a začal nostalgicky vzpomínal na spaní za kamny. Záhy zjistil, že vlézt na radiátor není nejlepší nápad. S posměchem přátel a opařenými zády se dostal do nemocnice.
Bylo mu pod psa. Pak si všiml, že hezká sestřička má opuchlý ret a její přítel vytetovaného draka.

"Nikam se mi nechce, Pájo. Co kdybychom dnes zůstali v peřinách?" špitl Pájovi do ouška Jája. Rozverně vzal Pájův ušní lalůček do zubů a dýchl mu do ucha.
"Jájo, Jájo, jako bys zapomněl, co nám stále říká děda Lebeda..." oponoval Pája a otočil se k němu čelem.
"Když já bych chtěl ještě pár chvilek s tebou. Tady. Pod dekou. Za kamny. V teple. Nechci ještě vstávat. Ne dnes, chci ještě chvilku snít..." zavrněl Jája a už schovává svou hlavu pod peřinu.
"Ranní ptáče dál..." nedořekl Pája
"...ty jsi mi ale ptáček." odhodil peřinu Jája a vesele se na Páju vrhl.

Vyběhla z jídelny s vypísknutím, proletěla jedním i druhým salonem a vřítila se do chodby. Celou dobu jí byl v patách. Sídlo vypadalo jako po vymření - zrovna, když by potřebovala, aby ji někdo zachránil.
Smykem vybrala zatáčku... skoro. Skončila pod ozdobným závěsem vedle obrazu váženého předka.
Její pronásledovatel proletěl kolem, jen aby se zmateně zastavil po dalších několika krocích. Chodba byla rovná, určitě by ji musel ještě vidět.
"Mám tě!" trhnutím odstranil závěs... a zíral na prázdnou stěnu.
Nevěřícně se dotkl štukové výzdoby.
Laureen na druhé straně skrytých dveří v chodbičce pro služebnictvo zatajila dech a po špičkách se odplížila.

Vojáci rozrazili dveře panského domu. Odpor, na který se zmohlo pár porůznu vyzbrojených sloužících, nestál za řeč.
Vešel jsem právě, když výkřik posledního ohlašoval Pánu Mrtvých, že tu má práci. Rty mi zkřivil úšklebek. Tušil jsem toho, který se krčil za kachlíkovými kamny, vévodícími místnosti.
Počkal jsem však, až všichni zbrojnoši zmizí rabovat, znásilňovat, nebo co se v těchto chvílích obvykle dělá a začal si pobrukovat dětskou říkanku, která mi vytanula na mysli.
„…spadla, udělala bác!“ S tím slovem se kachlíky rozletěly a odhalily mi to, pro co jsem přišel. Usmál jsem se na vyděšeného muže. „Kdopak nám jí postaví?“