Příběhy z Knihovny

Mie se nedaří usnout. Lůžko na zemi ji nepříjemně tlačí a pod velký dračím křídlem, kde vždy cítila bezpečí, se dnes spíše dusí horkem z Lauronina těla. Stále ji pronásledují myšlenky na to vše, co jí potkalo od doby, kdy vstoupila do Arkanumijského lesa. Setkání s bojovníky Posvátného řádu, pád ze skály. A tu se poprvé setkala s NÍM - zrádcem a vrahem. Zachránil ji...
Hned na to ji unesli a zavraždili jejího strážce.
Sama se osvobodila, objevila, že dovede kouzlit. Kouzlit! Pak se znovu objevil ON! Jakoby náhodou...
Neklidně se znovu převalila na lůžku. Příliš mnoho náhod v tomto lese...

"Moc se soustředíš chlapče! Gravitaci máš ovládat lehkostí myšlenky, ne upřeným soustředěním. Možnost létat, ti má pomoct v boji, ale když se zaměříš jen na ni, nevšimneš si, že na tebe někdo útočí."
"Mistře, bez soustředění přeci ovládnou nejde..."
"Ale jde! Uvolni se a vnímej vše kolem sebe. Buď jen bdělý, nesnaž se něco ovládnou, pak teprv dovedeš využít všechny možnosti, co máš."
"Vigilantibus iura scripta sunt?" ozvala se knihovnice, co je doposud jen sledovala.
"Víš co děvče? Raději se dál věnuj knížkám, ano?" protočil na ni mistr očima.
Ale účinek to mělo mladík se uvolnil a od srdce rozesmál.

Pozorně sleduji okolí a nastražím uši. Po otci mám bystřejší smysly než běžní lidé, to proto se ze mně stal prvotřídní stopař. Naštěstí nikdo netuší, že nejsem na půl člověk i když... Ohlédnu se na svého společníka. Prý strážce z Velké Knihovny ale dupe to jak slůně! Pche. Pořád nechápu, jak mě mohl dostat!
Proč se na mě tak divně dívá, jako by snad tušil...
"Tak co?" zas ten jeho arogantní postoj... nejradši bych mu vrazil! Ale to by mě nejspíš zase přepral.
S povzdechem zaženu myšlenky na strážce a soustředím se na náš úkol:
"Jdeme! Jsme jim na stopě."

Mladý čaroděj se uzdravoval až podezřele rychle a byl jak nezbedné štěně.
"Co je to?" vyhrabal ve věcech svého melars společníka asi 40 cm dlouhý opracovaný klacek.
"To je zbraň." odpověděl mu melars. Povzdechl si, když viděl ten nechápavý pohled. Vzal klacek do rukou zkušeným pohybem ho prodloužil na dlouhou tyč.
"To je bo, bojová hůl pro gepardí bojovníky." začal vysvětlovat a ukazovat, "Je vyrobená tak, aby se dala složit a zase rychle rozložit."
"Ach ták! To je tedy velice šikovné udělátko..." podotkl čaroděj.
Gepardí bojovník rezignovaně sklopil hlavu a špinavé polodlouhé vlasy mu skryly tvář. Tohle neměl sílu komentovat.

"Podívej!" řekl Tadeáš a vytáhl z police rukopis, "To je nádhera!"
Milénie k němu přešla blíže, aby si mohla prohlédnou tu knihu.
"Ano, je velice vzácná a tajemná... žel je v ní jedna stránka popsaná písmem, které zde nikdo nedovede rozluštit." povzdechla si knihovnice a nalistovala list o němž mluvila.
Chlapec se na něj pozorně zadíval.
"To přeci není tak složité..."
Milénie na něj překvapeně pohlédla.
"Hele je to jen zvláštní druh gotického písma, hůř se čte ale dej mi trochu času a..."
"Jsi si jistý vypadá dost odlišně..."
"To ano ale duch jazyka je přeci v písmu vždy zachován!"

"A teď se nedívej!" přikázal neznámý.
Mladý čaroděj jako dítě si poslušně skryl oči dlaněmi. Nebyl by to ale čaroděj, kdyby poslechl.
To, co uviděl, naplnilo jeho srdce strachem. Neznámý společník, co ho zachránil před popravou ve vesnici melars, se sám proměnil v melars a odběhl pryč.
Melars!
To přeci nemohla být pravda. Jeho neznámý zachránce nemohl být melars!
Proč by jej zachraňoval? Přišel mu snad trest smrti málo? Chtěl ho mučit, nebo dostat se přes něj k ostatním čarodějům a zničit je? Proč!?
Proč jen neposlechl a podíval se? Stejně nemůže nic dělat, jen jeho mysl mohla mít klid...